Zobrazují se příspěvky se štítkembipolární porucha. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkembipolární porucha. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 23. září 2017

Otevřený dopis duchovní komunitě o psychiatrii


Existuje život se zkušeností s duševním onemocněním a existuje také život v pozici pacienta s duševním onemocněním. Bylo mi řečeno, že obojí znamená ohromnou porci nezměrného utrpení. Utrpení, které vás přivádí až na pokraj čehosi, co už nejde dál snášet, a vteřinu poté se vás zeptá, jak by se vám líbilo, kdybyste tam zůstali navěky. Existenciální strach, který přichází tehdy, když nevíte, co je skutečné a co je iluze. Hluboká bolest, která se zdá nekonečná a je jako černá díra ve vašem nitru. Jiní popisují pocit jako v plamenech a ochromení úzkostí. Nebo vám možná jen řekli, že vaše chování je zneklidňující, děsivé nebo nebezpečné.

Pokud čtete tento článek, je možné, že jste se ocitli na hraně a jako každý z nás jste prosili o smilování. Je možné, že jste zkoušeli alternativní medicínu, nakonec jste se ale podvolili medikaci za každodenního vnitřního boje při opětovném otevírání tuby s léky. Neměli jste na výběr, nebo se to tak alespoň jevilo. Když jsme zmítáni touhle lidskou zkušeností, potřebujeme vědět, že všechno bude v pořádku. A léky nám přesně takové ujištění mohou nabídnout. Ale co když hledáme pomoc na špatných místech? Na místech, která fungují tak, že nás polapí, zneschopní a uvězní v našem duchovním růstu. Možná je třeba, abychom společně vytvořili nový příběh o duševním onemocnění. Nejprve si ovšem musíme položit důležité otázky a otevřít svou mysl možnosti, že utrpení a způsob, jakým na něj reagujeme mají svůj význam.

sobota 16. září 2017

Příběh Willa Halla

(Z anglického originálu přeložil e®go)

Už od dětství jsem se potýkal s extrémními city, hlasy a zážitky vymístění z těla. Jednou ve třetí třídě jsem se s pocitem, že mne něco popadlo záda, svalil v agónii na zem. Viděl jsem obrázky promítané na strop a někdy jsem byl tak vyděšený, že jsem úplně oněměl. Často jsem se uchyloval do ústraní, zdrcený a neschopný popsat, co se to se mnou děje.

Později jsem chodil od terapeuta k terapeutovi, ale nikdy jsem se necítil dost bezpečně na to, abych o tom všem mohl mluvit. Ve dvaceti čtyřech letech jsem se poprvé dostal k psychiatrovi. Po první návštěvě jsem opouštěl ordinaci s receptem na Prozac a hrstí vzorků zdarma. Zpočátku byl Prozac jako ten nejlepší šálek kávy, jaký jsem si kdy dopřál. Byl jsem velice produktivní, vstával jsem časně a cítil se přímo skvěle. Pak ale přišla manická reakce. Najednou jsem se v práci choval nezvykle, výstředně se oblékal a pouštěl se do hlasitých sporů s kolegy. Něco takového se mi stalo poprvé a dost mne to vyděsilo. Nevaroval mne ani můj lékař, ani terapeut a když manická reakce propukla, nikdo mi Prozac nevysadil. Trvalo roky, než jsem zjistil, že za to mohly tyhle prášky. Výsledkem téhle manické ataky a studu za moje chování bylo to, že jsem zanechal své práce v organizaci ochránců přírody, což byla první větší profesní příležitost, kterou jsem dostal po vysoké škole. Přišel jsem o všechny kolegy, přátele a profesní kontakty a začal se propadat do chudoby.

neděle 26. dubna 2015

Duševní nemoc obvykle nesouvisí s trestnou činností, zjišťuje výzkum

Podle studie většina pachatelů během svého života neprojevila vzory kriminálního chování, které by měly spojitost s příznaky duševní nemoci

WASHINGTON - Ve studii trestné činnosti spáchané lidmi s vážnými duševními poruchami pouze 7,5 procent z této činnosti přímo souvisí s příznaky duševní choroby podle nového výzkumu publikovaného Americkou psychologickou asociací.

Výzkumníci analyzovali 429 trestných činů spáchaných 143 pachateli s třemi hlavními typy duševních nemocí a zjistili, že 3 procenta jejich trestných činů měla přímou souvislost s příznaky těžké deprese, 4 procenta s příznaky schizofrenního onemocnění a 10 procent s příznaky bipolární poruchy.

„Když se dozvídáme o trestných činech spáchaných lidmi s duševním onemocněním, mívají obvykle velký novinový titulek, takže lidem utkví v hlavě,“ řekla vedoucí výzkumnice Jillian Peterson, PhD. „Drtivá většina lidí s duševním onemocněním nejsou násilníky, ani zločinci a nejsou ani nebezpeční.“