Existuje život se zkušeností s duševním onemocněním a existuje také život v pozici pacienta s duševním onemocněním. Bylo mi řečeno, že obojí znamená ohromnou porci nezměrného utrpení. Utrpení, které vás přivádí až na pokraj čehosi, co už nejde dál snášet, a vteřinu poté se vás zeptá, jak by se vám líbilo, kdybyste tam zůstali navěky. Existenciální strach, který přichází tehdy, když nevíte, co je skutečné a co je iluze. Hluboká bolest, která se zdá nekonečná a je jako černá díra ve vašem nitru. Jiní popisují pocit jako v plamenech a ochromení úzkostí. Nebo vám možná jen řekli, že vaše chování je zneklidňující, děsivé nebo nebezpečné.
Pokud čtete tento článek, je možné, že jste se ocitli na hraně a jako každý z nás jste prosili o smilování. Je možné, že jste zkoušeli alternativní medicínu, nakonec jste se ale podvolili medikaci za každodenního vnitřního boje při opětovném otevírání tuby s léky. Neměli jste na výběr, nebo se to tak alespoň jevilo. Když jsme zmítáni touhle lidskou zkušeností, potřebujeme vědět, že všechno bude v pořádku. A léky nám přesně takové ujištění mohou nabídnout. Ale co když hledáme pomoc na špatných místech? Na místech, která fungují tak, že nás polapí, zneschopní a uvězní v našem duchovním růstu. Možná je třeba, abychom společně vytvořili nový příběh o duševním onemocnění. Nejprve si ovšem musíme položit důležité otázky a otevřít svou mysl možnosti, že utrpení a způsob, jakým na něj reagujeme mají svůj význam.
