neděle 10. května 2015

III. TRANSFORMACE PSYCHIATRICKÉ PÉČE V ITALSKÉM TERSTU
OD ÚSTAVU K REGIONÁLNÍM SLUŽBÁM DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ

( III. část - I. část najdete zde: http://zapsychiatrii.blogspot.cz/2015/05/transformace-psychiatricke-pece-v.html )

Reforma psychiatrie a implementace služeb péče o duševní zdraví v praxi

Bylo by nemožné definovat model reformy (který by platil všude) služeb duševního zdraví s ohledem na složitost těchto procesů a velké rozdíly mezi zeměmi, kulturami a službami. Avšak po fázích zkušeností v Terstu je možné uvést univerzální aspekty reformního procesu služeb duševního zdraví.

Zákon 180 psychiatrické reformy

13. května 1978 pod tlakem procesu deinstitucionalizace v Terstu a v jiných částech Itálie byl v Itálii schválen Zákon180, který nařídil postupné nahrazení psychiatrických nemocnic radikálně novým modelem služeb regionální péče. V době vyhlášení zákona byly struktury psychiatrické léčebny v Terstu téměř kompletně rozebrány a pohyb pacientů byl minimální. Zákon 180 uvádí, že i v psychiatrii je základem zdravotní péče, spíše než posouzení o nebezpečnosti, právo člověka na péči a zdraví. Léčba se stává dobrovolnou a obvykle je prováděna v zařízeních působících v místních oblastech. V případě potřeby hospitalizace se léčba provádí v Psychiatrické diagnostické a léčebné službě všeobecných nemocnic. Zákon 180 stanoví, že nikdo nemůže být hospitalizován v psychiatrických léčebnách. Jedná se o první zákon na světě, který zakazuje psychiatrické léčebny a představuje zásadní vítězství pro ty, kteří pracovali pro reformu.

Iniciativa pro reformu a její legislativní požadavky

V roce 1971, kdy Franco Basaglia převzal vedení provinční psychiatrické léčebny v Terstu a započal onu zkušenost transformace, byla psychiatrická péče v Itálii upravena zákonem z roku 1904, který se zaměřil na potřebu chránit společnost před duševně nemocnými. K hospitalizaci docházelo při potvrzení lékaře a nařízení komisaře a docházelo k odcizení občanských práv člověka. Psychiatrická péče byla spravována provinciemi, z nichž každá měla svoji vlastní psychiatrickou nemocnici.

Zákon 180 zahajuje novou etapu práce a zavádí nová ustanovení v národních a místních regulačních rámcích, aby se postupně definovaly odpovědnosti odborů duševního zdraví, jejich služby a provozní standardy. V březnu 1999 Ministerstvo zdravotnictví oznámilo úspěšné, konečné uzavření všech veřejných psychiatrických léčeben. Tak byl dokončen cyklus, který trval více než dvě desetiletí a zahrnoval spouštění a testování reformy, vyznačující se živou debatou mezi pracovníky, rodinnými příslušníky, řídícími administrativními pracovníky, politiky a veřejným sektorem.

Změna v organizaci psychiatrické léčebny

Až do 31. prosince 1971 bylo v Terstu hospitalizováno 1182 lidí, s ročním pohybem 2500 pacientů, z nichž 90% podstoupilo nedobrovolnou hospitalizaci. Zavedení dobrovolného přijetí znamenalo, že pacienti nebyli zbaveni svých práv, získali volnost pohybu dovnitř a ven z nemocnice a léčba a péče se zlepšila díky změně ve vztahu mezi pacientem a lékařem prostřednictvím dialogu. Od prvních měsíců roku 1972 bylo mnoho pozornosti zaměřeno na organizační změny potřebné ve vnitřních prostorách a na zlepšení ve vztazích mezi zaměstnanci a pacienty.

Odborníci byli organizováni do 5 týmů, z nichž každý byl zodpovědný za jednu oblast města. Konala se každodenní týmová setkání a diskuse. V pravidelných shromážděních, koordinovaných Basagliou, byli pacienti informováni o reformním procesu. Dveře v nemocničních odděleních byly otevřeny a šoková terapie a fyzické omezovací metody skončily. Také sexuální segregace byla zrušena a zavedena smíšená oddělení.

Návrat práv chovancům

Týmová práce se soustředí na rekonstrukci potřeb pacientů a osobní životy, snaží se obnovit vztahy s jejich rodinami a místy původu. Vzhledem k tomu, že větší oddělení jsou redukována, jsou organizována skupinová bydlení, nejprve v nemocnici a pak ve městě. Styl práce je orientován na zapojení sester, které musejí opustit tradiční roli „strážce" a ujmout se aktivní role v měnícím se procesu.

Vzniklo mnoho různých pacientských organizací a mezi nimi nejdůležitější byla založena v roce 1972, Družstvo sjednocených pracovníků, které sdružuje 60 hospitalizovaných lidí s různými úkoly: úklid oddělení, práce v kuchyni a v parku.

Zadání regulérních pracovních smluv každému pracovníkovi v nemocnici je velkou změnou oproti staré praxi vykořisťování internovaných, nesprávně označované jako „pracovní terapie“. Tento nový postup namísto toho předjímal, co v pozdějších letech vedlo ke vzniku sociálních družstev.

Uznání práva na práci a nahrazení nemocničních oddělení menšími a autonomními komunitními jednotkami ukazuje, že vytváření rehabilitačních procesů nemaří postižení nebo onemocnění, ale právní a administrativní statut pacientů. Denní a noční péče je také uznána jako právo pro lidi, kteří, ačkoliv nevyžadují hospitalizaci, musejí stále pobývat v nemocnici jako „hosté“, kvůli nedostatku alternativního bydlení.

Když transformační proces začal, vznikla opozice od sester a poplach mezi občany:

„… Převládajícím názorem bylo, že duševně choří lidé jsou nebezpeční a musejí být zavřeni v psychiatrické léčebně. Takže zprvu šlo o to přesvědčit je, že tomu tak není. Den za dnem jsme se snažili ukázat, že tím, že měníme vztah s pacientem, jsme také změnili smysl tohoto vztahu. Sestry začaly věřit, že jejich práce by mohla být jiná, a stávají se tak hybnou silou transformace. Na druhé straně, abychom přesvědčili obyvatelstvo, nejprve jsme museli vzít duševně nemocné zpět do ulic, do společenského života. Tím jsme podnítili útok města proti nám. Potřebovali jsme vytvořit napjatou situaci, ukázat změnu, která se děje. Po čase si město uvědomilo, co se děje. Důležitou změnou ve vzdělávání sester bylo to, že nový druh skutečnosti je vedl k tomu, aby přestaly být závislé na lékařích, aby byly lidmi, kteří mohou rozhodovat sami.“ (Franco Basaglia, brazilské Přednášky, 1979)

Vytváření vztahů mezi nemocnicí a regionem

I přesto, že odborníci pokračují v práci v nemocnici, od roku 1973 jsou jejich úkoly vykonávány převážně mimo ústav, snaží se obnovit vztahy chovanců s jejich rodinami, vodí je do města hledat si práci a ubytování. Nemocnice sama o sobě je otevřena organizování uměleckých výstav, slavností a koncertů, takže psychiatrická zkušenost interaguje se sociálními aktéry: mladými lidmi, organizacemi za práva žen, studentskými hnutími, politickými organizacemi a odbory, informačními agenturami, veřejným míněním, intelektuály a umělci.

V prvních prázdných odděleních jsou organizovány workshopy malby, sochařství, divadla a psaní. Stále častěji jsou organizovány prázdniny a výlety, takže pacienti mohou participovat na běžných aktivitách města.

Mezi lety 1973 a 1974 pacienti, než byli předáni na oddělení podle kritéria závažnosti (rozrušený, násilný, špinavý, churavý a chronický), byli převedeni na základě svého územního původu. Z této výchozí situace se explicitním cílem stalo propouštění pacientů, aby se mohli podporovat sami doma ve svém vlastním životním prostředí.

Práce mimo nemocnici se setkala s opozicí a četnými konflikty, protože to byla první výrazná změna v terapeutických postupech a institucionálním, administrativním a hierarchickém uspořádání; byl to také trénink a škola pro zdravotní sestry a lékaře.

Zřízení prvních regionálních center duševního zdraví

Na počátku roku 1975 počet chovanců klesl na 800 a ti, kteří byli propouštěni, byli umístěni u svých rodin nebo ve skupinovém bydlení. 

První centra duševního zdraví byla ve zdravotních obvodech uvedena do chodu v letech 1975-1976, na podporu pacientů propuštěných z psychiatrické léčebny a za účelem péče o ty, kteří se nacházejí v krizi. Jakožto denní centra se snažila snížit počet hospitalizovaných pacientů a délku trvání hospitalizace. Byla zřízena před národním reformním zákonem, zatímco psychiatrické léčebny byly stále v provozu, takže v té době fungovaly dva různé organizační a kulturní modely pomoci. Tato situace uváděla nový systém v ohrožení, s možným ochrnutím transformačního procesu.

V této situaci tým proto sáhl k odvážnému rozhodnutí zdokonalit služby tak, že centra duševní zdraví budou v provozu 24 hodin denně. Koncem roku 1977 se Basaglia rozhodl oznámit uzavření psychiatrické léčebny jako nezvratný fakt.

Počet pacientů se snížil na 132, zatímco počet hostů v chráněných strukturách uvnitř léčebny čítal 433. Téhož roku byla zřízena služba na psychiatrickém oddělení, fungující 24 hodin denně, na krizovém oddělení Všeobecné nemocnice, za účelem psychiatrických vyhodnocení, nacházení nejlepších řešení krizových situací a čelení automatickému uchýlení se k nedobrovolným příjmům.

Přeložil B.L. (Pokračování příště.)

Žádné komentáře:

Okomentovat