sobota 9. května 2015

II. TRANSFORMACE PSYCHIATRICKÉ PÉČE V ITALSKÉM TERSTU
OD ÚSTAVU K REGIONÁLNÍM SLUŽBÁM DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ

( II. část - I. část najdete zde: http://zapsychiatrii.blogspot.cz/2015/05/transformace-psychiatricke-pece-v.html )

Které problémy to pomáhá řešit?

Basaglia napsal v roce 1964, že „likvidace psychiatrické léčebny“ je „cosi naléhavě potřebného“

„… Od chvíle, kdy se ocitne za zdí, v internaci, vstupuje pacient do nové dimenze citové prázdnoty (výsledek nemoci popsaný Burtonem jako institucionální neuróza, a který bych nazval jednoduše institucionalizací); pacient je umístěn do zařízení, které bylo původně vytvořeno, aby ho učinilo neškodným, a zároveň mu nabízí léčbu; je to v praxi zařízení, které bylo navrženo paradoxně pro úplné zničení osobnosti, zařízení totálního zpředmětnění. Jestliže je duševní nemoc, svým původem, ztrátou individuality, svobody, pro nemocného člověka není ústav nic víc než místo permanentní ztráty, ve kterém je objektem nemoci a subjektem rytmu internace. Absence jakékoliv vyhlídky na budoucnost, neustálé vystavení milosti a nemilosti druhých bez sebemenších osobních sympatií, život diktovaný pouze organizačními potřebami, které - jako takové - nedokážou brát v úvahu jednotlivce a její/jeho konkrétní okolnosti: toto je institucionalizační uspořádání, kterým se vyznačuje život v ústavu.“

Ve své publikaci z roku 2010 Duševní zdraví a rozvoj: zaměření se na lidi s duševní nemocí, jako na zranitelnou skupinu, WHO zdůrazňuje, že … I přes svou zranitelnost, lidé s psychickými problémy - schizofrenií, bipolární poruchou, depresí, epilepsií, poruchou užívání alkoholu a s problémy s drogami v dětství a v dospívání, s intelektuálním zpožděním - jsou do značné míry přehlíženi rozvojovými programy. Toto se děje navzdory velkému rozsahu problémů, které se týkají  duševního zdraví, jejich ekonomickému dopadu na rodiny s dětmi a komunity a souvisejícím jevům diskriminace, marginalizace a stigmatizace. Psychické problémy postihují miliony lidí po celém světě. Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že 151 milionů lidí trpí depresí, 26 milionů schizofrenií, 125 milionů lidí trpí poruchami užívání alkoholu, 40 milionů lidí trpí epilepsií a 24 milionů trpí Alzheimerovou chorobou a jinými formami demence. Každý rok se vyskytne přibližně 844 000 případů sebevražd. V zemích s nízkými příjmy je deprese velkým problémem, skoro jako malárie (3,2% oproti 4,0%), ale finanční prostředky investované do boje proti ní jsou velmi malým zlomkem z celkové přidělené částky.

Velká část obyvatel ve světě stále žije v podmínkách útlaku v důsledku různých faktorů: extrémní chudoby, hospodářské a kulturní nevyváženosti mezi bohatými a chudými zeměmi, nedostatku uznání základních lidských práv. V kontextu poznamenaném hlubokou nerovností jsou lidé trpící duševními poruchami jednou z nejvíce utlačovaných menšin, a to nejen proto, že se jedná o skupinu, které jsou obvykle odpírána občanská práva, ale proto, že odepření přístupu k určitým právům je legitimizováno nepochopením vědeckého statutu „nemoci“.

Většina finančních prostředků na psychiatrické hospitalizace je stále investována do hospitalizace nebo segregace lidí trpících duševními poruchami v uzavřených ústavech. Proto je pro vlády prioritou podpora politiky, která za účelem uzavření všech míst omezování svobody a volného pohybu dá impuls pro intervence zaměřené na vytvoření služeb duševního zdraví, které působí v regionech s mandátem identifikovat provozní možnosti a strategie podpory zdraví a přístup k právům.

WHO poskytuje podporu všem zemím se zájmem o uplatňování politiky reformy péče o duševní zdraví. V tomto rámci byl Odbor duševního zdraví v Terstu uznán jako Centrum pro spolupráci WHO, za účelem poskytování politikům, úředníkům a odborníkům v zainteresovaných zemích vědomosti nakumulované za posledních 40 let. Zkušenost z Terstu, která ještě v 70. letech byla futuristickým plánem, stále pokračuje v experimentování inovačními způsoby „jak na to“, aby se poskytovala péče lidem v nouzi a současně se respektovala jejich práva a pomáhalo se jim začlenit se do společenského a pracovního života.

V srpnu 1971 Franco Basaglia převzal vedení psychiatrické léčebny v Terstu a vytvořil pracovní skupinu složenou z mladých lékařů, sociologů, sociálních pracovníků, dobrovolníků a studentů z různých italských a evropských měst. Mnozí byli přitahováni Terstem kvůli závažnosti otázek týkajících se deinstitucionalizace ústavů v médiích, sociálních hnutích a v politických debatách. Ve své knize „Zřeknutí se ústavu“ (1968), když dokumentovali své úsilí zlidštit ústav, Basaglia poprvé odsuzuje skutečnost, že psychiatrické léčebny nesplňují cíle pomoci a péče, jelikož jsou provozovány v souladu s pravidly a zákony veřejné zakázky a společenského dozoru; fakticky jsou výrobci nemoci.

Cílem Terstu bylo jít za rámec ústavu: transformovat organizaci služby tak, aby ji nahradila síť regionálních služeb s mnoha funkcemi péče, ubytování, ochrany a pomoci. Výzva to byla obtížná, protože, navzdory mnoha zkušenostem z reforem započatých ve Francii a Anglii po druhé světové válce, nikdo nikdy opravdu nebyl schopen přesunout těžiště péče z nemocnice do komunity. Neexistovaly znalosti nebo zavedená praxe, které by byly oporou reformního procesu. Dokonce i právní předpisy a zákony byly ještě založené na posudcích o nebezpečí představovaném duševně nemocnými a nebyly samy o sobě postačující pro podporu procesu skutečné otevřenosti a civilizace psychiatrické péče směrem k regionálnímu přístupu.

Hlavním cílem bylo změnit místo léčby, aby se změnily metody péče; nestačilo pouze změnit jen jedno nebo druhé. Pozornost se musela přesunout od poruchy samé k celému člověku: k její/jeho potřebám a právům a zároveň se zaměřit na schopnosti a zdroje. Intervence se měla zaměřit nejen na jednotlivce, ale i na prostředí, síť sounáležitostí a sociální referenční skupiny.

Jinými slovy, úkolem centrálních a místních orgánů státní správy je podporovat občanská práva pro nejvíce znevýhodněnou a zranitelnou část populace. Konkrétněji, lidé, kteří trpí těžkou duševní poruchou, potřebují přístup k materiální a ekonomické pomoci, i přechodné, vydělávat a žít slušný život; vyhovující životní podmínky v domácnostech, šanci žít v komunitách a také v chráněném a polochráněném přechodném bydlení; pracovní umístění ve vztahu ke svým potřebám, schopnostem a sklonům; přístup ke vzdělání, informacím, školením, společenskému prostředí a příležitostem, možnost účastnit se různých aktivit a užívat si volný čas.

Když člověk prochází zkušeností s duševním onemocněním, riskuje, že ztratí svá základní osobní a sociální práva. V roce 1995 Odbor duševního zdraví v Terstu schválil „Listinu práv uživatelů“ služeb duševního zdraví.  Tato práva jsou obvykle zakotvena v italské ústavě, ale ve skutečnosti jsou jen sotva aplikována na lidi, kteří trpí duševními poruchami. Ale především je to práce Odboru, která má zajistit, aby lidé, kteří trpí duševními poruchami, mohli využívat svá konkrétní práva.

A konečně jedním z problémů, které regionální organizace služeb pomohla vyřešit jiným způsobem, bylo chopení se momentů krize a jejich vývoje. Nebyrokratický přístup ke krizovým situacím, vně medicínského modelu, má tendenci snižovat využívání hospitalizací nebo je činí zbytečnými tím, že pracuje na znovuvytvoření podmínek rovnováhy tak rychle, jak je to jen možné. Tento přístup snižuje riziko recidivy. Tímto způsobem se krize stávají součástí osobní historie, se svými vlastními významy, kterým je třeba porozumět, rekonstruovat je a uspokojit aktivací zdrojů a vztahů.

Regionální služby si osvojily styl práce, který je odlišný od modelu klinické nemocnice. Docházejí za pacienty, aniž by nadále používaly filtry a přísné, standardizované dovednosti, ale posilují sociální síť vztahů, kladou důraz na přednosti a schopnosti lidí spíše než na příznaky. Jsou to modely, které nedefinují protokoly a provozní dobu na příjmu nemocnice, ale starají se o konkrétní program každého člověka, zatímco udržují kvalitu jejich domácích prostor, vybavení, čistoty a jídla, jakož i kvalitu vztahů.

V Itálii proces nahrazení zastaralé kultury a zákonů, které jsou v rozporu s obecným systémem duševního zdraví, započatý transformací psychiatrických léčeben stále probíhá. V roce 2011 společnost stále pracuje na uzavření šesti forenzních psychiatrických léčeben, které jsou stále v provozu, kde je 1200 osob hospitalizováno a zbaveno základních práv. I v tomto případě jsou psychiatrické služby duševního zdraví, které se již starají na národní úrovni o asi 1 000 000 pacientů, alternativou k institucionalizaci.


Žádné komentáře:

Okomentovat