Selhal přístup k duševním chorobám založený na užívání medikace?

Novinář Robert Whitaker se více než kdy jindy obává, že psychiatrická medikace přináší více škody než užitku.

Sdílím překlad zajímavého rozhovoru s Robertem Whitakerem, zakladatelem a ředitelem Mad in America, pro časopis Scientific American. Překlad publikovala na svém webu Česká společnost pro duševní zdraví. Když vydržíte číst až do konce, najdete zde velmi pozitivní a nadějeplné myšlenky!

Léčba bez medikace v Norsku: Soukromá nemocnice se dostává do centra dění

 Autor: Robert Whitaker - 8. prosince 2019

Původní text a zvukový záznam v angličtině najdete na portále Mad in America zde:

https://www.madinamerica.com/2019/12/medication-free-treatment-norway-private-hospital/

Můžete si také zobrazit PDF verzi textu a text si stáhnout nebo vytisknout.

Centrum zotavení Hurdalsjøen [Hurdalsjøen Recoverysenter], což je soukromá psychiatrická nemocnice, která se nachází asi čtyřicet minut severně od Osla, na břehu nádherného jezera Hurdal [sjøen = jezero], bylo založeno ředitelem Ole Andreasem Underlandem, aby poskytovalo „bezlékovou“ péči těm, kteří o takovou léčbu stojí nebo chtějí vysadit psychiatrické léky. Norský ministr zdravotnictví naléhal na veřejné psychiatrické nemocnice, aby takovou léčbu nabízely, a tato soukromá nemocnice se k tomu odhodlala dříve než jakákoli veřejná nemocnice.

[Centrum zotavení] Hurdalsjøen bylo otevřeno 1. dubna 2015. První osobou, která se objevila v jeho dveřích, byla jednatřicetiletá Tonje Finsåsová a její zdravotní historie by vydala na několik svazků. V osmi letech se u ní objevila porucha příjmu potravy, v jedenácti letech jí nasadili antidepresiva, a tehdy se začala řezat, pak přišel předpis na benzodiazepin a brzy se s překvapivou frekvencí pohybovala po psychiatrických odděleních. Do Hurdalsjøenu přišla s recepty na 31 léků, včetně tří antipsychotik, a s bilancí 220 hospitalizací. Většinu z předchozích tří let strávila v izolaci v psychiatrické léčebně v Bergenu, kde na ni neustále dohlíželi dva ošetřovatelé a často byla přikurtována.

K letošní návštěvě Willa Halla v ČR

Sdílím svůj článek z lednových Fokusovin Fokusu Praha, který se vrací k listopadové návštěvě Willa Halla v Praze (správně by měl nést titul "K LOŇSKÉ NÁVŠTĚVĚ... ale to teď není důležité. ;-)

_______________

K LETOŠNÍ NÁVŠTĚVĚ WILLA HALLA – POZNÁMKY BORKA LACINY 

Vážím si Willa Halla jako umírněného zastánce svobody volby, obhájce lidské důstojnosti a rozmanitosti a příkladně lidského člověka. Tento nadaný učitel, aktivista, terapeut a kouč při své práci vychází jednak ze svých bohatých, nejednou velmi pohnutých zkušeností, zároveň však i z nemalé zásoby nejnovějších vědeckých poznatků.

Otevřený dopis duchovní komunitě o psychiatrii

Kelly Brogan, MD

Existuje život se zkušeností s duševním onemocněním a existuje také život v pozici pacienta s duševním onemocněním. Bylo mi řečeno, že obojí znamená ohromnou porci nezměrného utrpení. Utrpení, které vás přivádí až na pokraj čehosi, co už nejde dál snášet, a vteřinu poté se vás zeptá, jak by se vám líbilo, kdybyste tam zůstali navěky. Existenciální strach, který přichází tehdy, když nevíte, co je skutečné a co je iluze. Hluboká bolest, která se zdá nekonečná a je jako černá díra ve vašem nitru. Jiní popisují pocit jako v plamenech a ochromení úzkostí. Nebo vám možná jen řekli, že vaše chování je zneklidňující, děsivé nebo nebezpečné.

Pokud čtete tento článek, je možné, že jste se ocitli na hraně a jako každý z nás jste prosili o smilování. Je možné, že jste zkoušeli alternativní medicínu, nakonec jste se ale podvolili medikaci za každodenního vnitřního boje při opětovném otevírání tuby s léky. Neměli jste na výběr, nebo se to tak alespoň jevilo. Když jsme zmítáni touhle lidskou zkušeností, potřebujeme vědět, že všechno bude v pořádku. A léky nám přesně takové ujištění mohou nabídnout. Ale co když hledáme pomoc na špatných místech? Na místech, která fungují tak, že nás polapí, zneschopní a uvězní v našem duchovním růstu. Možná je třeba, abychom společně vytvořili nový příběh o duševním onemocnění. Nejprve si ovšem musíme položit důležité otázky a otevřít svou mysl možnosti, že utrpení a způsob, jakým na něj reagujeme mají svůj význam.

Příběh Willa Halla

(Z anglického originálu přeložil e®go)

Už od dětství jsem se potýkal s extrémními city, hlasy a zážitky vymístění z těla. Jednou ve třetí třídě jsem se s pocitem, že mne něco popadlo záda, svalil v agónii na zem. Viděl jsem obrázky promítané na strop a někdy jsem byl tak vyděšený, že jsem úplně oněměl. Často jsem se uchyloval do ústraní, zdrcený a neschopný popsat, co se to se mnou děje.

Později jsem chodil od terapeuta k terapeutovi, ale nikdy jsem se necítil dost bezpečně na to, abych o tom všem mohl mluvit. Ve dvaceti čtyřech letech jsem se poprvé dostal k psychiatrovi. Po první návštěvě jsem opouštěl ordinaci s receptem na Prozac a hrstí vzorků zdarma. Zpočátku byl Prozac jako ten nejlepší šálek kávy, jaký jsem si kdy dopřál. Byl jsem velice produktivní, vstával jsem časně a cítil se přímo skvěle. Pak ale přišla manická reakce. Najednou jsem se v práci choval nezvykle, výstředně se oblékal a pouštěl se do hlasitých sporů s kolegy. Něco takového se mi stalo poprvé a dost mne to vyděsilo. Nevaroval mne ani můj lékař, ani terapeut a když manická reakce propukla, nikdo mi Prozac nevysadil. Trvalo roky, než jsem zjistil, že za to mohly tyhle prášky. Výsledkem téhle manické ataky a studu za moje chování bylo to, že jsem zanechal své práce v organizaci ochránců přírody, což byla první větší profesní příležitost, kterou jsem dostal po vysoké škole. Přišel jsem o všechny kolegy, přátele a profesní kontakty a začal se propadat do chudoby.