Zkoumání „černé díry“ psychiatrie: Mezinárodní institut vysazování psychofarmak – Mad In America

Kdokoli se ocitl ve světě psychiatrie, ví, že obsahuje některé z „černých děr“ vědy. Existuje jen málo spolehlivého vědeckého výzkumu o předpokládaném „fungování“ medikace, ještě méně o tom, co je to psychiatrické onemocnění, a nic o tom, jak medikaci vysadit. U mnohých vzbuzuje únik z diagnózy i z medikace obavy nebo je nemožný. Ti, kteří uspějí, tak činí z velké části z vlastní iniciativy, a proto jsou jakékoliv informace neověřené.

Když Carina Håkansson rozeslala pozvánky na sympozium na téma „Farmaka: Rizika a alternativy“, sjeli se lidé ze 13 zemí. Počínaje odborníky na vlastní zkušenost až po některé z předních světových vědců, minulý měsíc se shromáždilo více než 220 lidí, aby hledali alternativy k standardům péče. Když výzkumník John Read mluvil pro panel na pódiu Folkets Hus („Lidového domu“) v Göteborgu, vyjádřil respekt ke Carině: „řekla pouze, že bychom tady měli být, tak jsem dorazil“.

Carinino hledání začalo před 30 lety, kdy si jako nová pracovnice s lidmi s potížemi uvědomila, že nedokáže pracovat v systému založeném na diagnózách a lécích. Neviděla možnost, jak by se lidé mohli zotavit v systému, který je vydělil z každodenního života a umístil je spolu s jinými, s nimiž nemají nic společného, kromě pobytu na psychiatrickém oddělení. Místo toho nalezla domovy na venkově, kde se mladí lidé s potížemi, podporováni stabilními rodinami a nadací Family Care (Rodinná péče), kterou vytvořila, účastnili rutiny každodenního života. Nadace Family Care se stala na mezinárodní úrovni příkladem alternativy pro lidi v krizi a Carina, která říká, že před 30 lety neměla slova pro to, co dělá, je dnes již má.  „Je to o společnosti, ve větším rámci,“ řekla z pódia Folkets Hus. „Jaký druh společnosti chceme vytvářet a být její součástí?“

Odborníci na vysazování psychofarmak a alternativy, kteří byli na Carinině výchozím seznamu – Olga Runciman, Sami Timimi, Birgitta Alakare, Will Hall, Carina Håkansson, Jaakko Seikkula, Volkmar Aderhold, John Read, Peter Gøtzsche a Magnus Hald – se setkali poprvé v nadaci Extended Therapy Room Foundation, v Carinině novém domově, den před sympoziem, aby diskutovali o tom, co mají v úmyslu dělat. Panovala shoda ohledně potřebnosti organizace, jež by se zaměřila na to, co je známo – a je potřeba, aby bylo známo – o vysazování psychofarmak, ale někteří diskutovali o tom, kdy ji založit. „Proč nezačít hned?“ zeptal se psycholog Jaakko Seikkula, a tak se zrodil Mezinárodní institut pro vysazování psychofarmak.

Následující den Seikkula a psychiatrička Birgitta Alakare prezentovali svůj třicetiletý pracovní vývoj, který ve spádové oblasti Tornio v severním Finsku přinesl pro psychické krize změnu standardu péče. Výsledný přístup – který se zabýval systemickou teorií a reflektující praxí, spíše než aby se zaměřoval na individuální patologii – standardní odpověď na všechny psychické krize, snížil v Západním Laponsku míru výskytu diagnózy schizofrenie z jedné z nejvyšších úrovní v Evropě na úroveň nejnižší, téměř eliminoval nové výskyty tím, že dokáže řešit krize, které předtím postupovaly dál a splnily kritéria pro diagnózu. Během tohoto procesu se užívání medikace, hospitalizace a výdaje v Torniu výrazně snížily. Jaakko se ptá:

„Co se stalo s naší společnosti, když jsme se naučili poradit si s dětskou obrnou, tuberkulózou a podobnými druhy nemocí? A najednou si můžeme klást otázku: Co s tímhle? Schizofrenie neexistuje? Nebyla by to například zajímavá otázka k úvaze pro politiky?“

Na ukázku odlišného druhu výsledků – a odlišné společnosti – o které sympozium usiluje, psycholožka Olga Runciman vyprávěla o svých deseti letech s diagnózou „schizofrenik“. Dosáhla bodu, ve kterém slintající a téměř v kómatu a věřící, že nedokáže žít žádným jiným životem, se rozhodla jej ukončit. Napsala dopis své rodině, ve kterém ji informovala o svém rozhodnutí, ale před odesláním se rozhodla pokusit se ještě o jednu věc: vysadit medikaci. Poté, co se její stav brzy zlepšil, učinila předsevzetí: protože jí bylo řečeno, že člověk s psychózou nemůže mít užitek z rozhovoru s psychologem, bude lidem poskytovat pomoc, o které věděla, že ji předtím potřebovala. Srovnává svoji krizi s housenkou, která se mění na kapalnou hmotu předtím, než se z ní vyklube motýl, říká:

„Když jste v těžké krizi, dostanete špatný druh pomoci a tu často zakročí psychiatrie.  Jste velmi, velmi zranitelná. Takže místo, aby se z vás vyklubal motýl, jak bylo předurčeno, vynoříte se jako schizofrenik. A myslím, že to je skutečně jedna z největších tragédií na světě.“

Jako v současnosti v Dánsku první a jediný psycholog specializující se na psychózy prezentovala za strhujícího potlesku podrobný popis toho, jak přistupuje ke své práci s lidmi v psychóze.

Terapeut, odborník a psychiatrický aktivista Will Hall sám sebe popsal jako „zotavujícího se z diagnózy schizofrenie, protože diagnóza je něco, z čeho se také zotavuji“. Popisuje schizofrenii jako „kulturní konflikt. Kdybych žil v jiném kulturním rámci, mé zkušenosti by byly oceňovány a vítány … nejsem někdo, kdo se vrátil k normalitě, jsem někdo, kdo přijal svoji odlišnost.“

„Nabízím velmi zvláštní workshop,“ pokračoval Hall.

„Trvá 96 hodin a nejdůležitější je, že nemůžete během těch 96 hodin spát. Zaručuji vám, že každý, kdo se zúčastníte tohoto workshopu, uslyšíte hlasy, protože ve skutečnosti to, co nazýváme šílenstvím, čemu dáváme nálepku psychóza, je jen variací lidského vyjádření.“

„Neříkám, že duševní choroba je mýtus. Neříkám, že utrpení není reálné. Protože vím, že mé utrpení bylo velmi, velmi reálné a skutečně jsem potřeboval pomoc. Skutečně jsem potřeboval podporu. Ale to, s čím jsem potřeboval pomoct, a v čem jsem potřeboval podporu, nebylo ohledně nějaké poruchy nebo nějaké choroby nebo nějaké nemoci. Potřeboval jsem pomoc a podporu ohledně své vlastní izolace a bezmoci.“

Volkmar Aderhold vyprávěl příběh o tom, jak se z něho stal rozčarovaný psychiatr, a učinil velkorysou nabídku:

„Před deseti lety jsem byl normálním psychiatrem na univerzitní klinice. Začal jsem číst, opravdu číst studie – úplné studie, ne abstrakta – a byl jsem šokován. A pak jsem se rozhodl konfrontovat systém s jeho vlastními důkazy. Takže vlastně prezentuji jejich důkazy. Tyto slidy můžete získat, a když mi napíšete e-mail, můžete získat všechny úplné texty, které chcete mít, zdarma! Tak čtěte! A tak pokud máte zájem, čtěte: čtěte všechno, nejen titulky. Tak to je ono; můžete toho najít spoustu a začala se z toho klubat detektivka. A pak jsem si přečetl knihy Petra Gøtzsche a myslel jsem si: „to je příběh o zločinech, ale to přišlo až později“.

Volkmar pak vyzval Peter Gøtzsche, aby se k němu připojil na pódiu, postoupil mu posledních deset minut svého vymezeného času. Gøtzsche – spoluzakladatel Cochrane Collaborative, nejvíce respektovaného zdroje informací o medicínských standardech, na základě nejdůkladnějších metaanalýz odborné literatury, která je k dispozici – řekl:

„Dospěl jsem k dosti radikálním názorům na psychofarmaka. Vlastně nejsou vůbec radikální. Myslím, že jsou založeny na veškeré nejlepší vědecké práci, kterou jsem mohl najít, ale jsou vnímány jako radikální druhými … S ohledem na Zyprexu a jiný trhák od Eli Lilly, Prozac, tam bylo tolik zásadní manipulace ve stěžejních studiích, které předložili za účelem registrace, že podle mého názoru tyto léky nikdy neměly spatřit světlo světa. Jsou to strašné drogy, obě, ale Eli Lilly z nich udělalo trháky … Proč mají psychiatři jiný názor na své léky než pacienti a jejich příbuzní a než to, co nám říká věda? Co se děje? Ve studiích o antidepresivech například psychiatři říkají, že léky fungují, ale když se zeptáte pacientů – ať už dětí nebo dospělých – ve stejných studiích, říkají, že nefungují. Tak komu věříte? Já vím, komu věřit. Neléčíme psychiatry, léčíme pacienty.“

Psychiatr Sami Timimi mluví o rozptýlení iluze, že předepisování medikace je ve skutečnosti lékařský zákrok:

„Nejdříve vysvětluji lidem, kteří pracují s praktikanty, že jestli to, co děláte, je něco, co se snaží změnit něčí duševní stav, je to psychoterapie … Existuje představa, že je rozdíl mezi něčím, co nazýváme psychoterapií – což je něco, co někteří lidé dělají, mluví s lidmi zvláštními způsoby, pomáhají jim něco pochopit – a pak něčím, co dělají skuteční lékaři, co není psychoterapie, ale tzv. farmakoterapie, která řeší cosi z biologické podstaty některých problémů, které lidé zažívají.“

 „Takže se zabývám některými z důkazů, že ve skutečnosti nikdo nepřišel s něčím, co ukazuje, že lidé trpí chemickou nerovnováhou. A to dokládá skutečnost, že neposíláme na testy kvůli chemické nerovnováze. Je to čistě domněnka. Takže první věc, kterou říkám lidem, že ať se vám to líbí nebo ne, když předepisujete něco, co nazýváte antidepresivem, s úmyslem, že doufáte, že něco změní něčí psychický stav, tak je to psychoterapie.  Je mi líto, nemůžete se tomu vyhnout: děláte každý den psychoterapii, ať se vám to líbí nebo ne.“

Robert Whitaker představil vědecké argumenty, proč by vysazování mělo být jednou z alternativ léčby:

„Neexistují dobré studie o tom, jak maximalizovat úspěch. Jinými slovy, jaké by měly být postupy pro snižování, jakou rychlostí by se to mělo provádět, jaké by mělo být snížení dávky na každém kroku … z vědeckého, výzkumného hlediska se jedná o černou díru. Proč se lékařská komunita již dříve nezabývala touto otázkou?“

John Read mluvil o aroganci lékařské specializace, která o sobě prohlašuje, že ví více o lidech, než lidé vědí o sobě. Uvedl, že v mezinárodní studii 97 % lidí s diagnózou schizofrenie nevěřilo, že mají nemoc.

„Přesvědčení těchto lidí byla okamžitě odmítnuta jako nedostatek náhledu, který byl pak interpretován jako symptom nemoci, kterou odmítají přijmout, že mají, ale psychiatr říká, že mají. Přijde mi to krapet arogantní. A pak to začíná být opravdu zábavné, protože oni nyní identifikovali část mozku, která způsobuje, že nesouhlasíte se svým psychiatrem. To byste nevymysleli, že ne?“

Zděšen příkrým hodnocením psychiatrie, které se vyskytuje v jedné z revizí z Cochranu, Read pokračoval:

„Máme lékařské odvětví, které může nuceně zkracovat lidem jejich život. Co se děje? … Můj hněv a frustrace jsou zaměřeny na povolání psychiatrie, které ztratilo ze zřetele, jaká je správná profesionální a etická hranice mezi ní a organizací zaměřenou na zisk.“

Kritika psychiatrie i psychologie se soustředí na skutečnost, že oba obory vystupují – anebo jsou vnímány – jako „že vědí“ věci, které nejsou podloženy důkazy. Nicméně Read shromažďuje přesvědčivé důkazy jiného pohledu na duševní potíže, pro které, i když z velké části v praxi ignorované, existují dostatečné důkazy: souvislost mezi traumatem a psychózou. … Read říká:

„Tohle je výběr z toho nejlepšího. To je opravdu výběr z toho nejlepšího. To je ta nejpřesvědčivější studie. Je to ta, kterou s sebou s oblibou beru na psychiatrické konference, protože je to studie, ve které lidé, kteří si v dětství prožili pět druhů těžkých životních situací, měli 193 krát častější pravděpodobnost diagnostikování psychózy. A potom jsem zlý a žádám je, aby předvedli na oplátku cokoli z celé oblasti biogenetického výzkumu za posledních 100 let, co by se dalo aspoň trochu srovnat s přesvědčivostí tohoto druhu zjištění, a samozřejmě toho nejsou schopni.“

Avšak jelikož byl pověřen Carinou, aby zajistil nadějeplné zakončení, připomněl Read publiku, že psychiatři jsou „malinkaté, malinkaté procento pracovníků z oblasti péče o duševní zdraví“ a vzal si na pomoc myšlenku svého oblíbeného vězněného italského socialisty, který mluvil o „pesimismu intelektu a optimismu srdce.“ Read shrnuje:

„Stále je možné dívat se na to, jak špatný je stav věcí, dívat se na ně přímo a poctivě a pojmenovávat je a držet se naděje, že pokud to dost lidí také uvidí a pokud budeme spolupracovat, můžeme věci změnit.“

Kdyby to záleželo na Carině Håkansson, asi bychom mohli. I když je málo formálního výzkumu o alternativních přístupech k psychózám a o vysazování psychofarmak – koneckonců, jaké finanční zájmy motivují financování takového výzkumu? – existuje generace lidí, údaje zahrnující celé životy, o tom, jak a proč usilovat o alternativy. Jak poznamenal ve své přednášce Whitaker, viděli jsme, že v každé zemi, která přijala medicínský standard péče, vzrostla invalidita zapříčiněná duševní nemocí. Duch, který se šířil v „Lidovém domě“, ukazuje směrem k lepším postupům. Koneckonců, jak se ptá Carina: „součástí jaké společnosti si přejeme být?“

Zdroj: https://www.madinamerica.com/2016/11/psychopharmaceuticals-risks-and-alternatives-the-international-institute-on-psychiatric-drug-withdrawal-symposium/