Autor: Robert Whitaker - 8. prosince 2019
Původní text a zvukový záznam v angličtině najdete na portále Mad in America zde:
https://www.madinamerica.com/2019/12/medication-free-treatment-norway-private-hospital/
Můžete si také zobrazit PDF verzi textu a text si stáhnout nebo vytisknout.
Centrum
zotavení Hurdalsjøen [Hurdalsjøen Recoverysenter], což je soukromá
psychiatrická nemocnice, která se nachází asi čtyřicet minut severně od Osla,
na břehu nádherného jezera Hurdal [sjøen = jezero], bylo založeno ředitelem Ole
Andreasem Underlandem, aby poskytovalo „bezlékovou“ péči těm, kteří o takovou léčbu
stojí nebo chtějí vysadit psychiatrické léky. Norský ministr zdravotnictví
naléhal na veřejné psychiatrické nemocnice, aby takovou léčbu nabízely, a tato
soukromá nemocnice se k tomu odhodlala dříve než jakákoli veřejná nemocnice.
[Centrum zotavení] Hurdalsjøen bylo otevřeno 1. dubna 2015. První osobou, která se objevila v jeho dveřích, byla jednatřicetiletá Tonje Finsåsová a její zdravotní historie by vydala na několik svazků. V osmi letech se u ní objevila porucha příjmu potravy, v jedenácti letech jí nasadili antidepresiva, a tehdy se začala řezat, pak přišel předpis na benzodiazepin a brzy se s překvapivou frekvencí pohybovala po psychiatrických odděleních. Do Hurdalsjøenu přišla s recepty na 31 léků, včetně tří antipsychotik, a s bilancí 220 hospitalizací. Většinu z předchozích tří let strávila v izolaci v psychiatrické léčebně v Bergenu, kde na ni neustále dohlíželi dva ošetřovatelé a často byla přikurtována.
„Každý
den jsem se pokoušela zabít,“ vzpomínala. „Už jsem nechtěla žít. Tohle nebyl
život. I pes v kleci se má lépe, než co má člověk tam.“
Ačkoli
jezero Hurdal skýtá krásné prostředí, nemocnice se nachází v budově ze
sedmdesátých let, která sloužila k léčbě lidí trpících nervovými problémy, a
uvnitř působí institucionálním dojmem: malé pokoje umístěné podél dlouhé
chodby, které se příliš neliší od toho, co můžete najít v nějaké starší
psychiatrické léčebně. Když se Finsåsová zdráhala tam zůstat, Underland navrhl
originální řešení.
„Přišla
jsem sem přímo z izolace,“ řekla Finsåsová. „A Ole začal mou cestu tím, že mě
poslal na dva týdny na Mallorku do Španělska se zdravotní sestrou
z nemocnice. Bylo to prostě proto, abychom se navzájem poznali a abych
poznala nové prostředí. Pak jsem viděla, že mi důvěřují, a když jsem se vrátila
(do Hurdalsjøenu), začala jsem se otevírat a sdílet s nimi všechno možné,
říkala jsem, že to chci tak a tak, a oni na to: ‚Dobře, pomůžeme ti.‘“
Finsåsová
se už nikdy nevrátila do běžné nemocnice. Za čtyři roky, které uplynuly od
jejího příchodu do Hurdalsjøenu, vysadila dva léky a nyní žije v nedaleké
vesnici. Začátkem září začala pracovat na poloviční úvazek pro centrum, kde
vede místnost pro aktivity, kam mohou pacienti chodit psát básně, kreslit,
plést nebo se věnovat jiným podobným činnostem, a začíná snít o kariéře ve
zdravotnictví.
„To
je umění léčit,“ řekl Underland, když mluvil o cestě na Mallorku. „Musíte najít
klíč pro každého člověka.“
Ve stádiu vývoje
Ve
veřejných nemocnicích v Norsku byla před třemi lety zahájena iniciativa „bez
léků“. Dalo by se říct, že zotavovací centrum Hurdalsjøen je součástí této
iniciativy a zároveň se od ní odlišuje. Jelikož však nabídka „péče bez léků“ v
rámci veřejného sektoru přežívá a roste a Zotavovací centrum Hurdalsjøen také,
lze konstatovat, že tento typ péče nachází v norské psychiatrii své pevné místo
a tato iniciativa přitahuje mezinárodní pozornost.
Ve
veřejném systému byla Nemocnice Asgård v Tromsø první, která vytvořila oddělení
bez léků, jež bylo otevřeno v lednu 2017. Zpočátku mělo problémy s náborem
pacientů, z velké části proto, že zájemci o tento typ péče museli získat
doporučení od poskytovatele „specializovaných zdravotních služeb“, což
znamenalo, že psychiatři museli dát souhlas s léčbou „bez léků“, což mnozí
dělali neradi. Podle Magnuse Halda, který byl ředitelem Nemocnice Asgård v
době, kdy bylo oddělení otevřeno, a v současnosti je jejím vedoucím
psychiatrem, je však nyní šest lůžek pravidelně obsazeno.
Po
třech letech Hald a personál Asgårdu vidí, že léčba, kterou poskytují, s
užíváním léků přizpůsobených potřebám a přáním jednotlivců, se ukazuje být pro
mnohé užitečná. Více než 90 % ze zhruba 50 pacientů, kteří byli léčeni na
oddělení Asgård, mělo psychotickou diagnózu a přibližně polovina z nich během
hospitalizace neužívala neuroleptika. V rozporu s tím, co by se dalo očekávat
vzhledem ke konvenčnímu přesvědčení o nutnosti předepisovat takovým pacientům
antipsychotika, se zdálo, že mnozí z těch, kteří se lékům vyhýbali, „neměli
během pobytu na oddělení psychotické příznaky“. Ostatní z této skupiny bez
neuroleptik sice občas trpěli psychotickými příznaky, ale „nacházeli nové
způsoby, jak se s nimi vypořádat“, uvedl Hald.
Personál
v Asgårdu také získal více zkušeností s pomocí pacientům, kteří přicházejí s
neuroleptiky nebo jinými psychiatrickými léky, při vysazování těchto léků nebo
při snižování jejich dávek. „Očekával bych, že to bude obtížné, ale překvapilo
mě, že se to daří (úspěšně) mnohem pomaleji, než jsem si myslel, a měli jsme
několik pacientů, kteří malými krůčky prošli celou cestu (k žádné medikaci),“ řekl
Hald.
Zaměstnanci
také viděli přínosy, které mohou mít pacienti, kteří se dostanou na nižší
dávky. Pacienti často uvádějí, že při snižování dávek se jim problémy vracejí,
ale nacházejí nové způsoby, jak se s nimi vypořádat. Tito lidé mají velmi silný
pocit z toho, že se jim vracejí emoce, a to zažívají i jejich rodiny. Jedna
žena nám řekla: „Myslela jsem si, že jsem před čtyřmi lety ztratila manžela, a
teď je zpátky.“.
Na
začátku byli na oddělení bez léků dva nebo tři pacienti, kteří byli tak
nároční, že museli být přeloženi na akutní oddělení. To se však v poslední době
nestalo a během tří let nebyl žádný zaměstnanec napaden a žádný z jejich
pacientů nespáchal sebevraždu, a to ani po propuštění.
Pacienti
zůstávají na oddělení obvykle jeden až tři týdny. Hald a jeho personál pak
spolupracují s místními poskytovateli na pokračování ambulantní léčby, která je
v souladu s principy „bez léků“ uplatňovanými na oddělení. Tato kontinuita péče
poskytuje pacientům úlevový ventil i po odchodu z nemocnice – mnozí propuštění pacienti se na
oddělení vracejí na druhý nebo třetí pobyt a využívají ho jako odpočinek od
stresu v komunitě. „Mnoho lidí chce na oddělení zůstat,“ řekl Hald. „Některým
se to líbí až příliš.“
Oddělení
v Tromsø v mnoha ohledech působí změny v psychiatrii podobně, jako když kámen
vhozený do rybníka vyvolá vlny. Poskytovatelé v komunitě se přizpůsobují
léčebným plánům, které oddělení připravuje, a tento přístup je stále více
přijímán i personálem ve zbytku Nemocnice Asgård.
„Podařilo
se nám pomoci některým pacientům a dokázali jsme se zabývat otázkou, jak se
léky užívají, a dostat ji na pořad dne,“ řekl Hald. „Možná to nejdůležitější,
čeho jsme dosáhli, je, že jsme se stali součástí hnutí na národní i mezinárodní
úrovni na podporu tohoto vývoje.“
Ačkoli
se norský „psychiatrický establishment“ této iniciativě bránil, v roce 2018
bylo v rámci přezkumu zjištěno, že všechny čtyři regionální zdravotnické úřady
tento mandát do jisté míry splnily a že v Norsku je nyní „56 lůžek ve 14
nemocnicích“, která byla vyčleněna pro léčbu bez léků (což znamená, že pacienti
se mohou pro takovou péči rozhodnout nebo získat pomoc při vysazování léků). V
některých případech nemocnice vyčlenily pro takovou péči pouze několik lůžek,
namísto otevření oddělení „bez léků“, a několik regionálních úřadů ji poskytuje
pouze „nepsychotickým“ pacientům. Nicméně podobně jako v Tromsø otevřela
oddělení určená pro léčbu „bez léků“ i Univerzitní nemocnice Akershus a obě
nemocnice budou provádět výzkum dlouhodobých výsledků svých pacientů.
To
vše vypovídá o iniciativě, která je zatím do značné míry „ve
stádiu vývoje“. Přestože veřejné psychiatrické nemocnice postupují opatrně,
poptávka pacientů po takové péči rychle roste. V nedávném průzkumu mezi 100
pacienty přijatými do jedné psychiatrické nemocnice v Norsku 52 % z nich
uvedlo, že „by chtěli léčbu bez léků, kdyby existovala“.
Síla grafického znázornění
V
Norsku je veřejnost zvyklá využívat zdravotní péči prostřednictvím veřejného
systému, a tak Fellesaksjonen [Společná akce] pěti uživatelských skupin,
které léta lobbovaly za léčbu bez léků, nikdy nepředpokládal, že se náhle
objeví „podnikatel“, který bude takovou péči nabízet. Jiskra, která vedla ke
vzniku Hurdalsjøenu, se objevila na národní konferenci o duševním zdraví v roce
2013, kdy Jan-Magne Sørensen, vedoucí skupiny uživatelů White Eagle, ukázal
slajd, kvůli němuž Underland
vyskočil ze židle.
Underland
měl za sebou pracovní historii, která kombinovala dlouholetou klinickou praxi v
psychiatrické léčebně s úspěchem podnikatele. V osmnácti letech začal pracovat
v Psychiatrické nemocnici Dikemark v Askeru a poté, co získal vzdělání jako
psychiatrická sestra, se vypracoval na vedoucího personálu nemocničního
oddělení s maximální ostrahou a tuto funkci zastával v letech 1988 až 1993. V
roce 1997, poté, co pracoval jako obchodní zástupce společnosti Novo Nordisk a
prodával její antidepresivum Seroxat, což byla zkušenost, která ho naučila, „jak léky uspokojují
požadavky lékařů“, založil soukromou společnost, jež poskytovala bydlení lidem s psychickými potížemi a potížemi v
chování. Tento podnikatelský záměr, který nakonec prodal, ho naučil, že „když
dáte lidem řádné bydlení, mohou s podporou žít dobrý život“.
V
roce 2007 koupil areál u jezera Hurdal, který kdysi poskytoval péči „nervózním“
pacientům, a využil ho k různým rehabilitačním a ubytovacím účelům, přičemž k
jeho vedení získal svého dlouholetého přítele a kolegu z psychiatrie Toma
Liudalena. Vše v jeho životě probíhalo dobře, prodal svůj podnik s bydlením a
byl finančně zajištěn a pak Sorensen ukázal slajd – který čtenáři Mad in America dobře znají –, jenž přesměroval jeho život.
„Povoláním
jsem psychiatrická sestra a v tomto oboru pracuji už desítky let a nikdy jsem
neslyšel o tom, že dlouhodobé zotavení pacientů trpících schizofrenií je mnohem
lepší bez léků než s léky,“ řekl Underland. „Musím přiznat, že jsem si pořád
myslel, že to nemůže být pravda.“
Underland
pozval Sørensena na večeři a to vedlo k setkáním s vedoucími představiteli Fellesaksjonenu,
kde si vyslechl jejich vize o léčbě „bez léků“. Ačkoli mělo pět skupin
uživatelů různé představy o tom, jak by taková léčba měla vypadat, nakonec se,
kromě toho, že mají lidem nabídnout možnost volby „bez léků“, shodli na
několika řídících principech.
„Řekli
jsme si, že bychom chtěli, aby až 50 % personálu tvořili uživatelé se
zkušenostmi, minimálně jednu třetinu. To byla velká věc,“ řekla Grete Johnsenová, vedoucí Fellesaksjonenu
ze skupiny uživatelů We Shall Overcome. „Chtěli jsme holističtější, lidštější
způsob setkávání, kdy se lidí ptáte, co je jejich problém, místo abyste je jen
diagnostikovali. Chtěli jsme, aby nezapomínali mluvit s lidmi. A další věc,
která způsobuje problémy, jsou záznamy, co o pacientech píše personál, a
pacienti pak čtou všechny ty špatné věci, které se o nich píší. Chtěli jsme,
aby ty záznamy vznikaly společně s pacienty.“
Objevily
se i další požadavky: dobrá strava, možnost pobytu v přírodě a příležitosti ke
cvičení, relaxaci a tvůrčí činnosti. „Udělejte všechno, co můžete, pro zdraví,“
řekl Sørensen. „Zaměřte se na pozitiva, na kterých můžete stavět, místo na to,
co nefunguje.“
S
těmito myšlenkami se Underland a Liudalen pustili do vytváření toho, co
popisují jako první psychiatrickou nemocnici „bez léků“ v Norsku a celé Evropě.
Jejich misionářské zapálení pro tento úkol bylo zčásti způsobeno tím, že se
přesvědčili, že psychiatrické léky, pokud jsou používány jako základ péče, mají
dlouhodobě negativní účinky.
Liudalenova
zkušenost s psychiatrickými nemocnicemi začala už v dětství. Jeho otec pracoval
na farmě v Dikemarku, zatímco jeho matka pracovala uvnitř léčebny. „Když jsem
byl dítě, mnozí pacienti byli našimi kamarády,“ vzpomíná. „Připojovali se k nám
při různých aktivitách.“
Po
vystudování oboru psychiatrická sestra nastoupil Liudalen do Dikemarku a
pochopil, že lékaři v ústavu předepisují léky, aby uspokojili své vlastní
pocity a potřeby. „Je mi jasné, že takhle už dál uvažovat nemůžeme,“ řekl.
„Dáváme lékařům příliš velkou moc a součástí jejich práce jsou léky. Tady se
věci začínají zvrtávat. Dostáváme nové léky, a když jeden nezabírá, přidáme
další. To není pro pacienta dobré. Celé se to zhoršuje a zhoršuje.“
Underland
při veřejné prezentaci tuto myšlenku zopakoval. „Léčba, kterou jsme používali
od padesátých let minulého století, byla medikamentózní a ukázala se jako
špatná,“ řekl. „Utrácíme stále více peněz za léky, a přesto dochází k dalšímu
nárůstu duševních poruch. Spoléhat se na léky zjevně nefunguje.“
Když
1. dubna 2015 otevírali Centrum zotavení Hurdalsjøen, měli jednu zásadní touhu.
„Chci vytvořit první psychiatrickou nemocnici, ve které bych sám mohl být
pacientem,“ řekl Underland.
Návštěva centra
Letos
v létě [centrum] Hurdalsjøen otevřelo druhou „nemocnici“, která se nachází
několik kilometrů od té první, a právě v tomto prostředí, rovněž na břehu
jezera Hurdal, se ambice centra projevují nejviditelněji. Ve zdejších
prostorách se dříve nacházel letní tábor s chatkami pro návštěvníky a krásnou
chatou rozprostírající se podél jezera, jehož voda je tak blízko, že při
otevřených oknech je slyšet šplouchání vody.
Pobyt
v přírodě je součástí „léčebného“ plánu v Hurdalsjøenu a najdete zde kánoe
ležící u jezera, nedaleké ohniště, nad nímž v noci svítí hvězdy, a zalesněnou
stráň, kterou pacienti „vyběhnou“ v rámci každodenního cvičení. Chata je
prostorná a teplá, s velkou společenskou místností vyhřívanou krbem v jednom
křídle budovy a společnou jídelnou uprostřed. Jídelna má řadu oken s výhledem
na jezero a dlouhé dřevěné stoly, u nichž společně jí personál i pacienti.
Jídla, která se podávají formou bufetu na několika stanovištích, skýtají stravu
z čerstvého ovoce, zeleniny, pečeného chleba, polévek, salátů a hlavních jídel
dne.
Začátkem
října jsem ve středisku strávil dva dny a jídelna byla mým oblíbeným prostorem.
Vždy zde byla přítomna pohoda a srdečnost, lidé přicházeli brzy před jídlem,
aby si sedli ke stolům a popovídali si, a pak zůstávali i po dojedení jídla.
Většinou nebylo zřejmé, kdo je personál a kdo pacienti, a teprve poté, co jsem
si s těmi, kteří seděli u mého stolu, promluvil, jsem poznal jejich
individuální příběhy.
„Líbí
se mi ten mix,“ řekla Siv Helen Rydheimová, jedna z vedoucích pracovníků Fellesaksjonenu,
která lobbovala za léčbu bez léků a nyní pracuje na poloviční úvazek v
Hurdalsjøenu. „Jsem v kontaktu s
personálem i pacienty v atmosféře, ve které je pro mě snadné navázat kontakt...
Nemyslím si, že by to šlo tak rychle bez těchto společných jídel.“
Společné
stravování samozřejmě také snižuje přítomnost obvyklé mocenské struktury, která
je v psychiatrických léčebnách přítomna a která rozlišuje mezi „personálem“ a
„pacienty“. Rozhovory při jídle pomáhají vytvářet vztahy, jež mohou být pro pacienty velmi
transformativní, a zároveň poskytují personálu užitečnou zpětnou vazbu.
„Většina
pacientů se cítí svobodně, když může poskytnout zpětnou vazbu jak k tomu, co by
se dalo udělat lépe, tak k tomu, s čím jsou spokojeni,“ řekla Rydheimová. „A
jedna z věcí, která se mi na centru opravdu líbí, je, že když věci nejdou
přesně tak, jak si myslíme, že by měly, personál a vedoucí se snaží věci
změnit.“
Možnost
pobytu venku v přírodě, každodenní cvičení, čerstvé jídlo a hodiny trvající
společné stolování považují Underland, Liudalen a zaměstnanci za podporu
„salutogeneze“. Chtějí poskytovat péči, která podporuje fyzické zdraví a emoční
pohodu, na rozdíl od léčby, která se zaměřuje na potlačování příznaků nemoci
(patogeneze).
Obě
„nemocnice“ mají lůžka pro 60 pacientů, přičemž většina z nich přichází na
léčbu, která trvá čtyři až šest měsíců. Omezení psychiatrických léků během této
doby nebo léčba pacientů bez jejich užívání se chápe jako soulad s touto
filozofií salutogeneze.
Medikace
Když
bylo Mohammadovi Yousafovi 11 let, jeho příbuzný, který neuměl norsky – jeho rodiče se přistěhovali do Norska
z Pákistánu –, měl manickou
epizodu a on se stal překladatelem pro psychiatra. Tato zkušenost ho přivedla k
tomu, že se stal psychiatrem, a dodnes hluboce ovlivňuje jeho myšlení.
„Tento
psychiatr nepracoval běžným způsobem,“ vzpomíná. „Byl otevřený různým myšlenkám
a v této rodině mých příbuzných, v jejich prostředí, nemáte toto psychiatrické
chápání (manického chování). Máte kulturní zaměření a rodinný pohled na to, jak
se uzdravit.“
Přesto
byl během studia na lékařské fakultě v Oslu zasvěcen do konvenčního západního
myšlení. „Dostalo se mi konvenčního biologického vzdělání. Pochopil jsem, že
léky jsou léčbou první volby, zejména u psychóz a bipolární poruchy. A podle
toho jsem také praktikoval, ve dvou největších nemocnicích v Oslu.“
Během
prvních let praxe začal toto spoléhání se na léky zpochybňovat. „Vidím, že ano,
léky lidi uklidnily, učinily je poddajnějšími a lépe ovladatelnými, ale neviděl
jsem žádné uzdravení,“ vzpomínal. „Vidím, jak se mi pacienti vracejí. A často
léky nechtěli, to pro mě bylo zvláštní, protože obvykle, pokud léky pomáhají,
pacienti je chtějí. A tak to bylo zvláštní a opakované hospitalizace mě také přiměly
přemýšlet, zda je to ta správná cesta.“
S
rostoucí skepsí si začal více všímat metabolických dysfunkcí a dalších
nežádoucích účinků, které léky způsobovaly. Pak, když lobbistické snahy Fellesaksjonenu
za léčbu bez léků nabraly na síle, zúčastnil se konference, kde uživatelé
služeb a další lidé hovořili o tom, proč je to potřeba.
„Šel
jsem tam a byl jsem překvapen, kolik z nich tyto účinky zažilo a jak velký je
to problém – odpor k užívání
léků, špatné zkušenosti. A spousta lidí (na konferenci) měla příbuzné, kteří
tyto léky užívali, a vyprávěli, jak se jejich příbuzní nezlepšili, ale spíše
naopak, zhoršili se, byli více nemocní.“
Posledním
důkazem, jenž změnil
Yousafovo smýšlení o psychiatrických lécích, byly dlouhodobé studie, jako
například studie Martina Harrowa, která zjistila vyšší míru zotavení u pacientů
se schizofrenií, kteří léky neužívali, než u těch, kteří je spolehlivě užívali.
„Díky tomu jsem si uvědomil, že existuje i jiná pravda,“ řekl.
Do
Hurdalsjøenu přišlo od jeho otevření něco přes 100 pacientů a méně než
10 % z nich bylo při svém příchodu bez léků. Žádný z nich nebyl
farmakologicky naivní a polyfarmacie je běžná. Je tedy zřejmé, že v tomto
centru „bez léků“ je volbou léčby omezování dávky léků.
„Než
sem pacienti přijdou, vědí o naší léčbě a naší nabídce,“ řekl Yousaf. „Nemusím
na otázku léků upozorňovat, je to první věc, kterou nadhodí. Nejvíce práce pro
mě představuje získat si jejich důvěru, že jim pomůžeme, že jim pomůžu, a pokud
jde o různé aspekty, proč je čas (pomalé snižování dávky) důležitý.“
Jako
první krok si vezme „kompletní anamnézu“ jejich užívání psychiatrických léků a
jaké nežádoucí účinky zažili. Obyčejně, jak řekl, „existuje jeden lék, který chtějí
vysadit jako první“. Obvyklý proces snižování dávky zahrnuje postupné snižování
dávky jednoho léku a pokud pacient užívá benzodiazepin, nechává ho Yousaf na
konec, protože tento lék může být užitečný pro zmírnění abstinenčních příznaků
jiných léků.
Čtyři
až šest měsíců, které zde pacienti stráví, je poměrně krátká doba na vysazení
koktejlu léků, připustil Yousaf. „Jedna věc, která je u všech pacientů opravdu
konstantní, je, že potřebují čas. Takže i když je to velmi individuální
s ohledem na to, jak silné jsou příznaky odvykání, potřebujete čas. U
některých jsou fyzické příznaky mnohem horší než psychické a u některých je to
naopak. Ať tak či onak, potřebují čas.“
Jedna z pacientek, s níž jsem v Hurdalsjøenu mluvil, Siri Westeråsová, sem přišla poté, co
dva roky užívala Zyprexu a Effexor, které jí způsobovaly srdeční problémy, sexuální
dysfunkci a další nežádoucí účinky. Pokusila se léky vysadit sama, ale dopadlo
to špatně. A program snižování dávky, který dodržovala v Hurdalsjøenu, jí podle
jejích slov připadal obtížný.
„Cítím
se otupělá. Necítím se dobře. Ani teď nemohu opravdu cítit. Tělo reaguje, ale
hlava ne,“ řekla.
Přesto
našla důvod k povzbuzení. „Cítím, že mě tu lidé vidí a naslouchají mi. Nejsem
tu jen kvůli své depresi. Když jsem byla před dvěma lety hospitalizovaná,
chovali se ke mně, jako kdybych byla vyšinutá,“ dodala.
Yousaf
uvedl, že přibližně 75 % pacientů v Hurdalsjøenu se snaží snížit dávky
předepsaných léků a z těch, kteří tak učinili, „pět ze šesti“ dosáhlo svého
cíle. Některým se podařilo léky vysadit úplně, zatímco jiní, jakmile se dostali
na nižší dávky, říkají, že jsou spokojeni.
„Téměř
žádný z pacientů nechce odejít dříve než po čtyřech měsících a většina chce
ještě trochu času,“ řekl. „A vyhlídka na návrat do systému, který možná jejich
přání nerespektuje, je děsivá.“
Zvládání nemoci a zotavování
Přestože
Hurdalsjøen chce vytvořit prostředí, které se radikálně liší od běžné
nemocniční péče, terapie, která se zde praktikuje, tedy zvládání nemoci a
zotavení [illness management and recovery] (IMR), je importována ze Spojených
států. Na první pohled se zdá, že je v rozporu s filozofií a přesvědčením, jež jsou v Hurdalsjøenu tak patrné v
každodenním provozu, protože jde o přístup – i podle popisu Kristine Omvik Bråtenové, která pomáhá vést program
IMR –, jenž odpovídá
chápání psychiatrických obtíží na základě „modelu nemoci“.
Podle
Bråtenové IMR pomáhá lidem rozvíjet strategie, jak se vyrovnat se svou „duševní
nemocí“ a posunout se v životě dál.
V
Hurdalsjøenu je však IMR vnímána jako proces, který pomáhá lidem transformovat svůj život, odklonit se od
předchozího života duševně nemocných a vrátit se k „běžnému“ životu, žít a
pracovat v komunitě. „Nejdůležitější pro to, co děláme, je vidět, jak se tato
(transformace) naplňuje,“ řekl Underland.
Všichni
pacienti v Hurdalsjøenu dostávají příručku IMR, která byla přeložena do
norštiny, a pět dní v týdnu se každý den na hodinu scházejí v osmičlenných
skupinách, aby pracovali na jednom z „11 kroků k zotavení“ popsaných v
příručce. První krok je možná nejdůležitější.
„Každého
člověka se zeptáme: ‚Co chcete a jaké změny byste měli ve svém životě udělat,
abyste získali život, který považujete za dobrý?‘“ řekla Bråtenová. „To, co nám lidé odpovídají, je velmi
individuální. Chceme, aby si stanovili osobní cíle. To je základem pro zbytek
IMR.“
Pacienti
často uvádějí, že se chtějí zbavit léků. Mnozí mluví o tom, že si chtějí
vybudovat společenský život nebo „získat přítelkyni“, řekla Ann Helen
Martinsenová, která pomáhá vést program IMR. „Většina pacientů na psychiatrii
má tyto problémy. Mají malou síť kontaktů, mají narušené vztahy se členy
rodiny, žádné přátele, žádné přítelkyně. Chybí jim intimita.“
Na
skupinových setkáních Martinsenová a Bråtenová, které mají vlastní „prožitou
zkušenost“, pomohou pacientům zlepšit sociální dovednosti a vštípí jim
sebedůvěru, aby si tyto dovednosti vyzkoušeli i ve „vnějším“ světě. „Můžeme
mluvit o tom, že je třeba jít ven a vystavit se sociálním situacím a chodit na
místa, kde je hodně lidí,“ říká Martinsenová. „Můžeme si také s pacientem
sednout a vytvořit profil na Tinderu, pokud o to pacient stojí.“
Absolvování
11 kroků v příručce IMR trvá přibližně 14 týdnů. Během tohoto procesu se
pacienti učí o důležitosti cvičení a stravy, jak vařit zdravá jídla a jak se
vyhnout relapsu, přičemž tento poslední modul IMR je přizpůsoben pro ty, kteří
úspěšně přestali užívat léky nebo se dostali na nízkou dávku. Pokud pacient
hovoří o tom, že si chce najít práci, vedoucí IMR mu pomohou vypracovat plán,
jak toho dosáhnout. Také ho odvezou na pracovní pohovor.
„V
pátek máme den cílů, kdy mluvíme konkrétně o cílech, které si pacienti
stanovili,“ říká Bråtenová. „Nemusí se to týkat jejich psychiatrického zdraví.
Může to být konkrétnější, o praktických věcech, jako je jít na ten pracovní
pohovor. A v pátek se navzájem obcházíme a tleskáme jeden druhému za všechno,
co jsme dokázali, za dosažení cílů.“
Důvěrnost – a duch přátelství –, který je v Hurdalsjøenu přítomen,
vyvolává zřejmou otázku. V psychiatrických léčebnách v Norsku platí zákaz
„objímání“ pacientů, a tak mě zajímalo, zda se tato hraniční linie dodržuje i
zde?
„Od
velmi profesionálního přístupu, jakožto poskytovatelé zdravotní péče, jsme se
posunuli k tomu, že se objímáme, abychom si mohli dobře popovídat,“ říká
Martinsenová. „Protože jsou to pacienti, jsou to lidé, stejně jako já a všichni
ostatní. Potřebují objetí. Pokud byli deset let zavření na psychiatrickém
oddělení, nikdy nezažili objetí nebo prostě jen pořádný dlouhý rozhovor.
Samozřejmě, že všichni lidé potřebují takovou péči a lidský kontakt... Pacienti
říkají, jak je to tu
jiné, způsob, jakým se s pacienty spojujeme a máme s nimi kontakt.
Setkáváme se s nimi a objímáme je, když to potřebují.“
Bråtenová
dodává: „Myslím si, že je velmi důležité, abychom o tom se zaměstnanci vedli
rozhovory a mluvili o tom, kde je hranice. Možná nejde vždy jen o objímání. Je
to o vřelosti, kterou můžeme předat slovy, očním kontaktem, drobnostmi.“
Underland
a ostatní členové vedení Hurdalsjøenu považují IMR za základní nástroj, který
pomáhá pacientům změnit své životy. „Vidíme, jak se lidé cítí úspěšnější, když
jsou připraveni odejít,“ řekl Martinsen. „Vidíme, jak daleko se pacienti
dostali od doby, kdy poprvé přišli. Když odcházejí, mohou z nich být úplně jiní
lidé.“
Piloti zotavení
V
běžných psychiatrických nemocnicích je obvyklým cílem pomoci lidem
„stabilizovat se“ na psychiatrických lécích s tím, že propuštění pacienti se
při pravidelném užívání léků mohou z nemoci „zotavit“. Léky pomáhají udržet
„chronické onemocnění“ na uzdě.
V
Hurdalsjøenu si představují jinou trajektorii. Od pacientů, kteří sem
přicházejí, se očekává, že si pro sebe představí jinou budoucnost, a před něco
více než rokem centrum zavedlo program „pilotů zotavení“, který pomáhá
pacientům přejít do nových rolí, v nichž přebírají pracovní povinnosti a slouží
jako mentoři – např. jako piloti
zotavení pro nově příchozí pacienty.
„Všichni
byli pacienty předtím, než se stali piloty zotavení, a všichni byli dlouhou
dobu bez práce,“ řekla Tone Winnemová, která program řídí. „Možná nemají
vzdělání a předtím byli traumatizováni v (psychiatrických) nemocnicích a nemají
důvěru k lidem. Takže po tom, co zde pracují jako pacienti, chceme, aby
pracovali způsobem, který jim pomůže najít smysl a získat smysluplný život. Své
zkušenosti využívají k tomu, aby motivovali ostatní zdejší pacienty.“
Underland
řekl: „Věříme, že mít práci je nejdůležitějším faktorem v životě každého
člověka.“
Stejně
jako mnozí zaměstnanci Hurdalsjøenu může Winnemová vyprávět o svém vlastním
proměněném životě. Jako dítě slyšela hlasy a bála se, že když o svých hlasech
někomu řekne, budou si myslet, že je „blázen“ a že ji zavřou do psychiatrické
léčebny. Toto tajemství si nechávala pro sebe, a když vyrostla, trpěla
opakovanými záchvaty deprese a myšlenkami na sebevraždu. „Měla jsem dlouhou
historii duševního onemocnění,“ vzpomínala.
Její
život se změnil poté, co se zúčastnila programu IMR v rodném městě Eidsvoll.
„Stanovila jsem si osobní cíl, kdy jsem si chtěla splnit svůj sen stát se
herečkou. Šla jsem tedy do místní divadelní skupiny, napsala jsem stand-up
komediální představení, kde jsem vyprávěla o svých zkušenostech se slyšením
hlasů. Jeden z hlasů mi vždycky říkal: Nesmíš o mně vyprávět ostatním lidem.
Ale když jdete a děláte stand-up show, musíte o tom všem lidem říct a po
odehrání show hlasy pomalu slábly a nakonec zmizely.“
Winnemová
pak cestovala po Norsku a vyprávěla o tom, jak jí IMR změnila život, a když
Underland slyšel jednu z jejích prezentací, najal ji, aby zahájila program
pilotů zotavení. Stejně jako piloti zotavení, na které nyní dohlíží, i ona nově
zažívá, jaké to je žít bez emočního utlumení psychiatrickými léky. Poté, co sem
přišla pracovat, jí Yousaf pomohl vysadit dva psychiatrické léky, které
užívala, z nichž jeden byl antipsychotický. Před šesti měsíci se stala
[člověkem] „bez léků“.
„Jsem
šťastnější,“ řekla. „Mám pocit, že můžu být celý den živá. Mohu lépe řídit svůj
život. A dokážu cítit smutek i štěstí. Když beru léky, cítím se velmi ploše.“
Od zahájení pilotního programu
zotavení se sedm pacientů stalo piloty zotavení. Se čtyřmi z nich jsem mluvil.
Eirik Andres Øyen
Ráno,
když jsem přijel do Hurdalsjøenu, mě dostal na starost Eirik Andres Øyen.
Provedl mě nemocnicí, známou jako Haraldvangen, která byla otevřena na začátku
léta, vzal mě k místu, kde byly kánoe, ukázal mi ohniště, kde se lidé scházeli,
a vzal mě na prohlídku nedalekých chatek, z nichž v jedné bydlel. Během mých
dvou pobytových dnů se často stavoval, aby se zeptal, jak se mi daří a jestli
něco nepotřebuji. Pochopil jsem, že to všechno je součástí jeho práce pilota
zotavení.
„Je
šéfem recepce, když přijíždějí rodiny a návštěvy,“ vysvětlila mi Winnemová. „A
když pacienti odcházejí domů a musí vrátit klíče, má to na starosti on. Je
pánem hotelu.“
Před
příchodem do Hurdalsjøenu byl Øyen sedm let na nucené léčbě a během té doby se
opakovaně pokoušel z norského psychiatrického systému utéct. Ve třiceti letech
pracoval po ukončení školy na velkých rybářských lodích a pokaždé strávil na
moři šest, sedm týdnů. Pokaždé, když se vrátil domů, však těžce flámoval,
pravidelně užíval amfetamin, hašiš a další drogy, což u něj vyvolávalo
psychotické epizody, a to vedlo k několika hospitalizacím a pravidelnému
podávání risperidonu.
„Neměl
jsem ty injekce rád. Musel jsem si lehnout a vystrčit zadek a musel jsem to
dělat každý týden nebo každý druhý týden,“ řekl.
Dvakrát
utekl z Norska, aby se takové léčbě vyhnul, jednou do Španělska a později do
Dánska. Pokaždé byl přivezen zpět do Norska, kde nucené injekce pokračovaly. V
červnu 2018 úspěšně požádal o možnost přijet do Hurdalsjøenu, ale přijel na
základě nařízení o nucené léčbě, podle kterého musel užívat perorálně každé
ráno a večer Risperdal. O šest měsíců později Yousaf dosáhl zrušení příkazu k
nucené léčbě. „Stal jsem se svobodným,“ řekl.
Øyen
se na jaře 2019 stal pilotem zotavení. „Baví mě ta práce a zařizování věcí pro
druhé. Když jsem recepční, mám pocit, že mám co dělat. Dává mi to smysl.“
Ráno
stále užívá nízkou dávku přípravku Seroquel a na noc nízkou dávku Risperdalu,
což je lékový režim, který mu podle něho zatím pomáhá. Doufá, že nakonec bude
pracovat v pohostinství v obci, ale zatím s odchodem z Hurdalsjøenu nespěchá.
„Ve
všech ostatních (nemocnicích) to bylo: ‚Kdy už budu moct jít ven, pusťte mě‘.
Tady se cítím spíš jako doma. Ptají se vás, co byste chtěli dělat, co můžete
dělat, místo toho, že tohle musíte, tohle nemůžete. Cítíte, že tu chcete být.
Tady se k vám chovají jako k člověku, ne jako k diagnóze.“
William Liknes
Když
William Liknes v červnu 2017 dorazil do Hurdalsjøenu, vážil 136 kilogramů a
téměř při každém kroku lapal po dechu. Několik předchozích let trávil většinu
času ležením na gauči a nicneděláním.
Dnes
váží 95 kilogramů, vede každodenní cvičení v druhém centru Hurdalsjøenu a běhá
maratony.
Příběh
jeho cesty do Hurdalsjøenu je známý. Jako dítě vyrůstající v Karmøy byl kvůli
své váze šikanován, což vedlo k tomu, že se ve společnosti vždy „cítil
nepatřičně“. Měl nízké sebevědomí, potýkal se s úzkostmi a od 13 let nacházel
úlevu v alkoholu. „Mohl jsem se vyjádřit sám za sebe. Mohl jsem vést
rozhovory,“ řekl.
Úzkost
a deprese se však vracely, kdykoli nepil, a brzy začal užívat směs
psychiatrických léků a nelegálních drog, a jakmile skončil se školou, začal se
pravidelně pohybovat v léčebnách – podle jeho počtů celkem třicetkrát. Když mu bylo třicet, problémy
s alkoholem a drogami mu znemožnily pracovat na rybářských lodích a poté se v
podstatě stáhl na gauč. Ani když za ním přišla rodina, nechtěl se hnout z
místa. „Žil jsem prostě ze dne na den,“ řekl. „Nic jsem nedělal.“
Před
dvěma lety navštívil psychologa v naději, že mu předepíší stimulanty a léky
proti úzkosti, ale psycholog, který věděl o jeho drogové závislosti, mu místo
toho navrhl, aby šel do Hurdalsjøenu. Tentokrát Liknesovi něco docvaklo.
„Už
jsem se tolikrát léčil a odcházel, že jsem se prostě rozhodl jít do toho naplno
a vysadit léky, než jsem sem přišel,“ řekl. „Bylo to těžké, ale zároveň jsem
začal znovu cítit. Předtím bylo všechno takové ploché, takže i když teď pocity
nebyly tak dobré, nebo i když byly špatné, pořád jsem měl pocit. Byl jsem
šťastný, že jsem znovu objevil, že můžu mít pocity.“
Když
však přišel do Hurdalsjøenu poprvé, „měl jsem hrozný strach. Měl jsem strach z
lidí a říkal jsem si: ‚Všechno je nové, bude to fungovat?‘ Ale hned jsem
pocítil mír a pohodu, v níž se tu lidé nacházejí, a hned první den mi
řekli: ‚Nikdy se nevzdáváme. Budeme s vámi, dokud vám nebude lépe.‘ Dali mi
naději. Ten večer jsem šel na pokoj a cítil jsem velmi dobrý pocit, že by to
mohlo vyjít, že bych mohl mít šanci. To byl pocit, který jsem nikdy předtím
neměl.“
Sezení
IMR mu podle jeho slov pomohla získat sebedůvěru „říkat více a více se
odhalovat“. Nejdůležitější součástí programu však „byl fyzický trénink a jídlo.
To byl začátek mého zotavení. Zpočátku to bylo velmi těžké, běhání do kopce a
z kopce, bylo to vyčerpávající. Ale zvládl jsem to a dělal jsem to každý
den a začal jsem hubnout. Začal jsem vidět další možnosti.“
V
říjnu 2018 se stal „pilotem zotavení“ a pomáhal vést cvičební program. Nyní je
v centru zaměstnán na plný úvazek. Každý všední den v jednu hodinu vede
pacienty v Haraldvangenu při běhu, který se provádí intervalovým způsobem čtyři
na čtyři: čtyři běhy po čtyřech minutách s odpočinkem mezi nimi. Ti, kteří
nemohou běhat, mohou chodit pěšky, podobně jako to musel dělat on, když poprvé
přišel.
Nyní
je fyzicky zdatný a díky nově nabytému sebevědomí si do telefonu stáhl Tinder a
pravidelně se tímto způsobem seznamuje se ženami. Jeho životním cílem je
založit v rodném městě denní centrum, které by mladým lidem nabízelo kombinaci
IMR a fyzického tréninku, než se jejich „problémy rozvinou příliš daleko“.
„Doufám,
že se mi podaří inspirovat ostatní (v Hurdalsjøenu),“ řekl. „Když budu mluvit o
sobě a své historii, možná uvidí, že i pro ně existuje naděje.“
Maria Totlandsdal
Společenství,
které lobbovalo za léčbu „bez léků“, chtělo poskytnout alternativu k nucené
léčbě, jež je v norských
psychiatrických léčebnách běžná. Maria Totlandsdalová, která se začala řezat,
když jí bylo 13 let, byla poprvé nuceně léčena v 15 letech injekcí
haloperidolu.
„Připadala
jsem si jako bych byla psychicky i fyzicky znásilněná,“ řekla. „Stáhli mi džíny
a drželi mě na podlaze. Nejvíce mě však vyděsil účinek léků. Nemohla jsem hýbat
krkem. Nemohla jsem mluvit. A nemohla jsem nikomu říct, co se děje.“
Tak
začal její život chronické psychiatrické pacientky. Během následujících více
než dvaceti let byla více než stokrát hospitalizována a pravidelně byla nuceně
léčena právě těmi léky, které nenáviděla. Brzy utekla ze země, aby unikla
dlouhé ruce psychiatrie. „Bez prášků se cítím jako normální člověk,“ řekla.
„Chodila jsem do školy a fungovala po všech stránkách dobře, na chvíli na mě
zapomněli a pak jsem utekla z Norska. Odjela jsem do Švédska, odjela jsem do
Německa.“
V
listopadu 2018 lékař, ke kterému chodila ambulantně, „za mě bojoval a pomohl mi
dostat se sem“, řekla. Yousaf jí pomohl pomalu omezit Zyprexu a po šesti
měsících jako pacientka získala status „pilot zotavení“ a nyní pomáhá s
úklidem.
„Dělám
úklid a mluvím s lidmi kolem sebe a snažím se je podpořit,“ řekla. „Provádím
(cvičební) trénink, abych nabrala sílu. Než jsem přišla, měla jsem problémy se
srdcem. Ale teď už tento problém nepociťuji a začínám mít svaly. Získávám více
energie. Mám tu přátele, kolegy.“
Starosti
jí teď dělá to, že se musí připravit na odchod z Hurdalsjøenu. „Nechci odejít.
Poprvé v životě se cítím v bezpečí. Cítím se zapojená. Cítím se vítaná. Teď je
však mým úkolem jako pilotky zotavení vrátit se do společnosti. Nevím jak, ale
budu se snažit být součástí společnosti.“
Tonje Finsåsová
Tonje
Finsåsová se díky svému neobyčejnému příběhu proměny
stala v norských médiích jakýmsi „plakátovým dítětem“ úspěchu v zařízení „bez
léků“. A i když za svůj nový život vděčí všem aspektům programu centra – „prošla jsem IMR šestkrát,“ řekla –, umožnilo jí ho především postupné
vysazování psychiatrických léků, protože jí pomohlo znovu získat citové já.
„Když
účinky léků začaly ustupovat, začala jsem se znovu spojovat se svými pocity,“
řekla. „Nikdy předtím jsem nebyla šťastná. Nikdy jsem nebyla smutná. Nic jsem
necítila. Vzpomínám si, jak jsem poprvé plakala, protože jsem se cítila
šťastná. Něco v televizi se mě opravdu dotklo, prožívala jsem emoce, cítila
jsem! Napsala jsem báseň: Usmívám se, protože jsem šťastná, a ne proto, že se
usmívají ostatní. Směju se, protože se mi chce smát, protože mi něco připadá
vtipné, a ne proto, že se smějí ostatní‘... to jsem napsala do své básně.“
Proces
odvykání byl podle ní obtížný. Měla halucinace, fyzickou bolest a cítila
obrovský vztek za všechno, co jí bylo způsobeno během mnoha hospitalizací na
psychiatrii. Návrat jejích citů jí však umožnil vybudovat si společenský život,
najít si nové přátele a znovu začít žít s rodiči.
„Mám
pocit, že mě rodiče mají skutečně rádi a že už nejsem jen přítěží. Táta mi říká:
‚Mám tě rád, opravdu tě mám rád.‘ Dřív jsem si říkala: ‚Jak mě můžeš mít rád,
když jsem jen problém?‘ Ale teď si říkám, že ano, možná mě opravdu má rád.“
V
září začala pracovat na poloviční úvazek jako vedoucí místnosti pro aktivity a
od 1. ledna bude pracovat na plný úvazek. „Cítím se díky tomu velmi dobře,“
řekla. „Lidé mi dávají najevo, že mi důvěřují, a vyprávějí mi své příběhy.
Říkají, že ‚to jen ty tomu opravdu rozumíš‘ a že ‚nikdo mi nerozumí tak jako
ty‘.“
Sloužit
jako příklad pro ostatní, řekla, je nejdůležitější součástí její práce pilotky
zotavení. „Můj příběh ukazuje, že je možné se uzdravit. Je možné se vrátit zpět
do života. Ano, pořád ještě jsem občas nahoře a občas dole, ale mám to pod
kontrolou, vím, co to spouští, a vím, co mám dělat... Bez Oleho a Yousafa bych
dnes nebyla naživu.“
Rodina
Ačkoli
piloti zotavení slouží jako příběhy úspěchu Hurdalsjøenu, nepředstavují
zkušenosti všech pacientů. Mnozí pacienti se nadále potýkají s úzkostí,
depresí, psychotickými příznaky a problémy s chováním, a i když se jim zde daří
lépe, po návratu do domovské komunity mohou mít nové problémy.
Jako
tomu bylo v případě čtyřicetiletého syna Solrun Elisabeth Steffensenové. Stejně
jako mnoho pacientů v Hurdalsjøenu měl i její syn za sebou dlouhou řadu nucených
hospitalizací, než sem přišel poprvé, a i když se mu během tohoto pobytu dařilo
lépe, po návratu domů do Trondheimu se „všechno začalo hroutit“, řekla
Steffensenová. Její syn skončil opět v psychiatrické léčebně a opět byl
podroben nucené léčbě.
Její
syn je nyní zpět v Hurdalsjøenu a opět se mu daří lépe. „Mám pocit, že příbuzní
a rodina jsou zde bráni vážně. Zažívám skutečnou spolupráci a naslouchají jak
mně, tak i synovým vlastním znalostem a poznatkům o jeho životní situaci,“
řekla. „Přispívají k tomu všichni lidé, kteří zde pracují. Jako by jejich
motto, že ‚naděje je pro každého‘, prostupovalo celou organizací a přebývalo ve
zdech.“
Plány do budoucna
Oddělení
v Tromsø a Hurdalsjøenu společně dokazují, že je možné poskytnout
psychiatrickým pacientům nemocniční péči, která jim umožní rozhodnout
se, zda budou užívat psychiatrické léky, a zajistí podporu těm, kteří chtějí
léky postupně omezit nebo úplně přestat užívat. Obě zařízení uvádějí, že mají s
takto léčenými pacienty méně potíží, agresivní jednání pacientů je méně časté
než v běžných nemocnicích, a úspěšné příběhy pilotů zotavení vypovídají o tom,
že taková péče může, alespoň v mnoha případech, pomoci „chronickým“ pacientům
změnit své životy.
„Museli
jsme se naučit léčit tímto způsobem lidi, o kterých nám říkali, že jsou příliš
obtížní, příliš kognitivně dysfunkční a příliš nemocní, a viděli jsme, že je
možné takto pracovat,“ řekl Liudalen.
Underland
dodal: „Vyzkoušeli jsme si, jak mocná je to síla, když se jich zeptáme, jaké
jsou jejich
záliby a cíle, a když na to zareagujeme. Poznali jsme, jak důležité je
naslouchat jejich názorům na léky.“
Nejpalčivějším
problémem centra je dnes snaha přežít jako soukromá nemocnice v zemi s veřejným
zdravotním systémem. Přestože je Norsko bohatou zemí a mnoho rodin má finanční
prostředky na to, aby poslaly člena rodiny do Hurdalsjøenu, v Norsku panuje
kulturní přesvědčení, že „všichni by měli být léčeni stejně, a proto platit za
tento druh léčby je dnes nestravitelné,“ řekl Underland. Přicházejí pacienti z
jiných zemí, ale většina z nich přichází na základě doporučení z norského
veřejného systému, což Hurdalsjøen staví do stejně obtížné pozice jako oddělení
v Tromsø, jen ve větší míře.
Podle
norských zákonů mají pacienti právo vybrat si nemocnici a toto právo se
vztahuje i na Hurdalsjøen, protože se jedná o psychiatrickou nemocnici s
licencí. Jak však bylo uvedeno výše, pacienti musí dostat doporučení od
specializovaného poskytovatele zdravotní péče, kterým je zpravidla psychiatr a
nemocnice, v níž se právě léčí. Přední norští psychiatři prohlásili, že léčit
psychotické pacienty a další těžce nemocné bez antipsychotik je „špatná praxe“,
a proto mnoho specializovaných poskytovatelů z tohoto důvodu pacienty neposílá.
Kromě toho, pokud je pacient převezen do Hurdalsjøenu, norská vláda za něj
zaplatí Hurdalsjøenu, ale následně tyto náklady vyúčtuje regionálnímu
poskytovateli, což je pro regionálního poskytovatele finanční důvod k tomu, aby
pacienta vůbec neposílal. „Pacienti a jejich rodiny nám každý týden říkají, že
musí bojovat, aby se sem dostali,“ řekl Liudalen.
Hurdalsjøen
s kapacitou dohromady 60 lůžek na dvou pracovištích bylo při mé návštěvě na
začátku října naplněno ani ne z poloviny, což zjevně vytváří finanční tlak na
společnost Incita, která je vlastněna Underlandem a pěti dalšími zaměstnanci
Hurdalsjøenu a která nemocnici provozuje. On a Liudalen uvažovali o tom, že by
Hurdalsjøen přeměnili na veřejnou nemocnici, ale to by vyžadovalo, aby fungovala
podle přísnějších pravidel než nyní jako soukromá nemocnice. Například by
museli pacientům stanovit diagnózu, aby byli v souladu s tímto veřejným
systémem, a to se jim zatím nechce.
„Problém
s diagnózou spočívá v tom, že z vás snímá odpovědnost za váš život,“ řekl
Underland. „Co sakra budete s diagnózou dělat jiného než to, že si pořídíte
léky, nebo ji použijete jako důvod k tomu, abyste byli takoví, jací jste (např.
psychiatrický pacient)?“
Ačkoli
finance jsou zřejmou starostí, Underland a Liudalen se nenechávají touto obavou
utlumit ve svých plánech do budoucna. V blízkosti nemocnice již zřídili
„vesnici zotavení“ tvořenou 15 domy, které mohou sloužit jako přechodné bydlení
pro pacienty, kteří ukončili pobyt v Hurdalsjøenu a chtějí zůstat poblíž. Předpokládají,
že pro dospívající, kteří se potýkají s problémy, vytvoří program postavený na
principech, jimiž se řídí Hurdalsjøen, přičemž tato snaha má zabránit tomu, aby
se těmto mladým lidem „podávaly psychoaktivní léky a aby se z nich stali
pacienti, kteří nejsou schopni žít a pracovat“, uvedl Underland. Doufají také,
že jednoho dne otevřou nemocnice „bez léků“ po vzoru Hurdalsjøenu i v jiných
regionech Norska a v dalších zemích, přičemž za pravděpodobné kandidáty na toto
rozšíření jsou považovány Švýcarsko, Nizozemsko a Německo.
V
nejbližší době plánují první nemocnici zbourat a nahradit ji zařízením, které
poskytne každému pacientovi soukromý pokoj navržený tak, aby do jeho životního
prostředí vnesl světlo a přírodu, a s uspořádáním, které bude vyžadovat, aby
při přesunování udělali pacienti pár kroků. Hlavní budova a chatky budou
postaveny ze dřeva z nedalekých lesů a celkový design poskytne lidem prostor
pro setkávání i pro pobyt o samotě s myšlenkami, přičemž všude bude přítomna
příroda – jezero, mýtina,
lesní cesty a blízký potok.
„Příroda,“
řekl architekt Ola Roald, „je dar pro dobrý život.“
Zpětná vazba od Fellesaksjonen
Na
konci druhého dne v Hurdalsjøenu jsem se setkal se čtyřmi vedoucími Fellesaksjonenu.
Přestože vznášeli dotazy k některým aspektům Hurdalsjøenu, považují jej za
nemocnici, která nejlépe ztělesňuje model péče, jenž měli na mysli, když zahajovali iniciativu bez léků.
Největším
problémem podle nich bylo, že pro pacienty bylo velmi obtížné získat souhlas k
tomu, aby sem mohli přijít. Johnsenová několikrát angažovala právníky, aby
pomohli pacientům ve veřejných nemocnicích získat doporučení do Hurdalsjøenu,
přičemž tyto právní kroky trvaly měsíce, než přinesly rozhodnutí. Když jsem tam
byl, byla jednou z pacientek novinářka, která je členkou organizace We Shall
Overcome, a musela s pomocí Johnsenové vést urputný boj, aby mohla přijet
do Hurdalsjøenu místo do státní nemocnice. „Je to něco, na čem pracujeme.
Usnadnit cestu sem je jedním z našich cílů pro příští rok,“ řekla Johnsenová.
Pokud
jde o provoz Hurdalsjøenu, čtyři vedoucí Fellesaksjonenu – Johnsenová, Sørensen, Hildegun
Flatabøová a Irene Svendsenová – hovořili o tom, že chtějí znovu získat stejnou míru účasti, jakou
měly skupiny uživatelů, když se s nimi Underland poprvé setkal před šesti lety.
Tehdy Underland nabídl uživatelským skupinám možnost stát se spoluvlastníky
nemocnice, ale kvůli neshodám mezi uživatelskými skupinami nemohly tuto nabídku
přijmout a jejich přínos poté ochabl.
Jabloně
Když
se chýlil ke konci druhý den, všichni jsme se shromáždili u jezera a podívali
se na kopec, kde bude postavena nová nemocnice. Grete Johnsenová a Jan-Magne
Sørensen byli požádáni, aby každý z nich zasadil stromek jabloně, protože to
byly právě skupiny uživatelů, které inspirovaly Hurdalsjøen. Já jsem byl
požádán, abych zasadil třetí, a když tato chvíle pominula, Underlandova slova z
dřívějšího dne vystihla ducha okamžiku.
„Rozhodli jsme se,“ řekl. „Tohle bude nejdůležitější psychiatrická nemocnice, díky níž se uskuteční tato revoluce. Ukážeme, že to jde, a pak se revoluce bude muset uskutečnit.“
Žádné komentáře:
Okomentovat