Charles Eisenstein: Vzpoura duše

Originál textu najdete zde: https://charleseisenstein.org/essays/mutiny/. Můžete si také zobrazit PDF verzi textu a text si stáhnout nebo vytisknout.

Deprese, úzkost a únava jsou podstatnou součástí procesu metamorfózy, který se dnes odehrává na naší planetě, a jsou velmi významné, protože vrhají světlo na přechod ze starého světa do nového.

Když se rostoucí únava nebo deprese stanou vážnými a je nám diagnostikována mononukleóza, syndrom chronické únavy, hypotyreóza či nedostatek serotoninu, obvykle pocítíme na jedné straně úlevu a na druhé straně znepokojení. Znepokojení: něco se mnou není v pořádku. Úleva: alespoň vím, že si nic nevymýšlím; teď, když mám diagnózu, mohu se vyléčit a život se může vrátit do normálu. Vyléčení těchto stavů je však samozřejmě neodhadnutelné.

Představa vyléčení začíná otázkou: „Co se pokazilo?“. Existuje však i jiný, radikálně odlišný pohled na únavu a depresi, který začíná otázkou: „Na co tělo ve své dokonalé moudrosti reaguje?“. Kdy by bylo nejmoudřejší volbou, aby někdo nebyl schopen sebrat energii k plné účasti na životě?

Odpověď nám hledí do tváře. Když naše duše-tělo říká životu ne, ať už kvůli únavě nebo depresi, je třeba se nejprve zeptat: „Je život, který právě teď žiji, pro mě ten správný?“. Když duše-tělo říká Ne účasti na světě, první otázka, kterou si musíme položit, je: „Zaslouží si svět, jak je mi předkládán, mou plnou účast?“.

Co když je se světem, životem a způsobem bytí, který je nám nabízen, něco tak zásadně špatně, že jedinou rozumnou reakcí je stažení se? Stažení se a následný návrat do světa, života a způsobu bytí, které jsou zcela odlišné od těch, jež jsme opustili?

Zdá se, že nevysloveným cílem moderního života je žít co nejdéle a nejpohodlněji, minimalizovat rizika a maximalizovat bezpečí. Tuto prioritu vidíme ve vzdělávacím systému, který se nás snaží vychovat k „soutěživosti“, abychom se mohli „uživit“. Vidíme to i v lékařském systému, kde cíl prodloužit život převažuje nad úvahami o tom, zda někdy nenastal čas zemřít. Vidíme to v našem ekonomickém systému, který předpokládá, že všichni lidé jsou motivováni „racionálním vlastním zájmem“, definovaným penězi, spojeným s bezpečím a přežitím. (A přemýšleli jste někdy o slovním spojení „životní náklady“?) Máme být praktičtí, nikoli idealističtí; máme upřednostňovat práci před zábavou. Zeptejte se někoho, proč zůstává v práci, kterou nenávidí, a odpověď bude často znít: „Kvůli zdravotnímu pojištění.“ To je pravda. Jinými slovy, zůstáváme v zaměstnání, v němž se cítíme mrtví, abychom získali jistotu, že zůstaneme naživu. Když dáváme přednost zdravotnímu pojištění před vášní, volíme přežití před životem.

Na hluboké úrovni, kterou nazývám úrovní duše, nic takového nechceme. Uvědomujeme si, že jsme zde na zemi, abychom naplňovali posvátné poslání, a že většina nabízených zaměstnání je pod naši lidskou důstojnost. Možná se však příliš bojíme opustit své zaměstnání, svůj naplánovaný život, zdravotní pojištění nebo jakoukoli jinou jistotu a pohodlí, které jsme obdrželi výměnou za naše božské dary. V hloubi duše si uvědomujeme, že tato jistota a pohodlí jsou otrockou mzdou, a toužíme být svobodní.

A tak se duše bouří. Bojíme se učinit vědomé rozhodnutí vystoupit z otrockého života, a tak se místo toho rozhodujeme nevědomě. Už nedokážeme sebrat energii na to, abychom procházeli těmito procesy. Toto stažení se ze života uskutečňujeme různými způsoby. Můžeme si do těla přivolat virus Epstein-Barrové, mononukleózu nebo jiného přenašeče chronické únavy. Můžeme vypnout štítnou žlázu nebo nadledvinky. Můžeme vypnout produkci serotoninu v mozku. Jiní lidé jdou jinou cestou a přebytečnou životní energii spalují v ohni závislosti. Ať tak či onak, nějakým způsobem se odmítáme podílet. Vyhýbáme se hanebné spoluúčasti na špatném světě. Odmítáme přispět svými božskými dary k rozkvětu tohoto světa.

Proto běžný přístup spočívající v nápravě problému, abychom se mohli vrátit k normálnímu životu, nebude fungovat. Možná bude fungovat dočasně, ale tělo si najde jiné způsoby, jak vzdorovat. Pokud zvýšíte hladinu serotoninu pomocí SSRI, mozek přenastaví některé své receptory, protože si ve své moudrosti myslí: „Hej, já bych se neměl cítit dobře v životě, který právě teď žiju.“ Nakonec je tu vždy i možnost sebevraždy, což je běžný konečný bod farmaceutických režimů, které se nás snaží učinit šťastnými něčím nepřátelským našemu smyslu a bytí. Přinutit se k setrvání ve špatnosti můžete jen tak dlouho. Když je vzpoura duše potlačována příliš dlouho, může vybuchnout navenek v krvavé revoluci. Je příznačné, že na všech střelbách ve školách v posledním desetiletí se podíleli lidé užívající léky proti depresi. Na všech! Chcete-li získat dechberoucí přehled o výsledcích farmaceutického režimu kontroly, projděte si tuto kompilaci případů sebevražd a vražd, na kterých se podílela farmaka SSRI. Nepoužívám slovo „dechberoucí“ jako slovní obrat. Doslova mi to vzalo dech.

V 70. letech byli disidenti v Sovětském svazu často hospitalizováni v psychiatrických léčebnách a dostávali léky podobné těm, které se dnes používají k léčbě depresí. Zdůvodňovalo se to tím, že člověk musí být šílený, aby byl v socialistické dělnické utopii nešťastný. Když lidé, kteří léčí deprese, získávají status a prestiž právě od systému, s nímž jsou jejich pacienti nespokojeni, je nepravděpodobné, že by potvrdili základní oprávněnost pacientova stažení se ze života. „Systém musí být v pořádku – koneckonců potvrzuje můj profesní status – problém tedy musí být ve vás.“ A tak je to i v tomto případě.

Bohužel „holistické“ přístupy nejsou o nic lepší, pokud i ony popírají oprávněnost moudré vzpoury těla. Pokud se zdá, že fungují, je to obvykle proto, že se shodují s jinou změnou. Když se někdo rozhodne a aktivně vyhledá pomoc nebo radikálně změní své návyky, působí to jako rituální zpráva nevědomí, že došlo ke skutečné životní změně. Rituály mají moc učinit vědomá rozhodnutí skutečnými pro nevědomí. Mohou být součástí znovuzískání vlastní suverenity.

Setkal jsem se s bezpočtem velmi soucitných a citlivých lidí; lidí, kteří by sami sebe označili za „vědomé“ nebo „duchovní“, kteří bojovali s chronickým únavovým syndromem, depresí, poruchou štítné žlázy atd. Jsou to lidé, kteří se ve svém životě dostali do bodu přechodu, kdy se stali fyzicky neschopnými žít starý život ve starém světě. Je to proto, že svět, který je nám předkládán jako normální a přijatelný, je ve skutečnosti všechno jiné než normální a přijatelný. Je to zrůdnost. Naše planeta trpí. Pokud potřebujete, abych vás o tom přesvědčil, pokud si neuvědomujete ničení lesů, oceánů, mokřadů, kultur, půdy, zdraví, krásy, důstojnosti a ducha, které je základem Systému, v němž žijeme, pak vám nemám co říct. Mluvím k vám pouze v případě, že věříte, že se způsobem, jakým na této planetě žijeme, je něco hluboce špatně.

Související syndrom zahrnuje různé „poruchy pozornosti“ a úzkostné „poruchy“ (odpusťte mi, že tato slova nedokážu napsat bez ironických uvozovek), které odrážejí nevědomé povědomí o tom, že tady něco není v pořádku. Úzkost, stejně jako všechny emoce, má svou správnou funkci. Dejme tomu, že jste nechali hrnec na sporáku a víte, že jste něco zapomněli, jen si nemůžete vzpomenout co. Nemůžete být klidní. Něco vás trápí, něco je špatně. Podprahově cítíte kouř. Jste posedlí: nenechal jsem puštěnou vodu? Nezapomněl jsem zaplatit hypotéku? Úzkost vás udržuje v bdělosti a ostražitosti, nedovolí vám odpočívat, stále vám vrtá hlavou a dělá starosti. To je dobře. To je to, co vám zachraňuje život. Nakonec si uvědomíte – dům hoří! – a úzkost se změní v paniku a akci.

Pokud tedy trpíte úzkostí, možná vůbec nemáte „poruchu“ – možná vám hoří dům. Úzkost je prostě emoce odpovídající slovům „Něco je nebezpečně špatně a já nevím, co to je“. Je to porucha pouze v případě, že ve skutečnosti není nic nebezpečně špatně. „Nic není v nepořádku, jen vy“ je poselství, které vám dává jakákoli terapie, když se vás snaží napravit. S tímto poselstvím nesouhlasím. Problém není ve vás. Máte velmi dobrý důvod k tomu, abyste byli úzkostní. Úzkost odvádí část vaší pozornosti od úkolů, jako je leštění příborů, když hoří dům, nebo hraní na housle, když se potápí Titanic. Naneštěstí se může stát, že špatnost, do které se nabouráváte, je mimo dosah pozornosti psychiatrů, kteří vás léčí a kteří pak dojdou k závěru, že problém musí být ve vašem mozku.

Podobně porucha pozornosti (ADHD) a moje oblíbená opoziční porucha (Oppositional Defiance Disorder – ODD) jsou poruchami pouze tehdy, pokud věříme, že věci předkládané k pozornosti nám stojí za to, abychom jim věnovali pozornost. Nemůžeme připustit, aniž bychom zpochybňovali celý školský systém, že je zcela zdravé, když desetiletý chlapec nechce šest hodin sedět v klidu ve třídě a učit se matematiku a dějepis. Možná, že dnešní generace dětí, které někteří nazývají indigové, prostě méně toleruje školní politiku konformity, poslušnosti, vnější motivace, odpovědí, které jsou buď správné, nebo špatné, měření výkonu, pravidel a zvonění o přestávkách, vysvědčení a známek a neustálé kontroly. Proto se snažíme vynutit si jejich pozornost pomocí stimulantů a potlačit jejich hrdinskou intuitivní vzpouru proti mašinérii ničící ducha.

Když píšu o „špatnosti“, proti níž se všichni bouříme, slyším, jak se někteří čtenáři ptají: „A co metafyzický princip, že je ‚všechno dobré‘?“. Jen klid, říkají mi, nic není špatně, vše je součástí božského plánu. Jako špatné to vnímáte jen kvůli svému omezenému lidskému pohledu. Vše je tu jen pro náš vlastní rozvoj. Válka: dává lidem úžasné příležitosti k hrdinským rozhodnutím a ke spálení špatné karmy. Život je nádherný, Charlesi, proč z něj musíš dělat něco špatného?

Je mi líto, ale taková argumentace je obvykle jen úlitbou svědomí. Pokud je to všechno dobré, pak jen proto, že to vnímáme a prožíváme jako něco strašně špatného. Vnímání nepravosti nás pohání k tomu, abychom ji napravili.

Nicméně bylo by ignorantské a neplodné vynášet soudy nad těmi, kdo nic špatného nevidí, kdo si, nevšímajíce si faktů zkázy, myslí, že je všechno v podstatě v pořádku. Existuje přirozený proces probuzení, v němž nejprve postupujeme plnou parou vpřed, účastníme se světa, věříme v něj a snažíme se přispět k Vzestupu lidstva. Nakonec se setkáme s něčím, co je nepopiratelně špatně, třeba s flagrantní nespravedlností, vážným zdravotním problémem nebo blízkou tragédií. Naší první reakcí je myslet si, že jde o ojedinělý problém, který lze s určitým úsilím napravit v rámci systému, jenž je v zásadě zdravý. Ale když se ho snažíme napravit, objevujeme stále hlubší a hlubší úrovně špatnosti. Hniloba se šíří; vidíme, že žádná nespravedlnost, žádná hrůza nemůže zůstat izolovaná. Vidíme, že zmizelí disidenti v Jižní Americe, děti pracující v Pákistánu, vykácené amazonské pralesy, to vše je úzce propojeno v groteskní mozaice, která zahrnuje všechny aspekty moderního života. Uvědomujeme si, že problémy jsou příliš velké na to, aby se daly vyřešit. Jsme povoláni žít zcela jinak, počínaje našimi nejzákladnějšími hodnotami a prioritami.

Všichni tímto procesem opakovaně procházíme v různých oblastech svého života; všechny části tohoto procesu jsou správné a nezbytné. Fáze plné účasti je fází růstu, v níž rozvíjíme dary, které se později uplatní zcela jinak. Fáze snahy napravit, vydržet, bojovat dál s životem, jenž nefunguje, je fází zrání, která rozvíjí vlastnosti trpělivosti, odhodlání a síly. Fáze objevování všeobjímající povahy problému je obvykle fází zoufalství, ale nemusí být. Správně by to měla být fáze odpočinku, klidu, stažení se, přípravy na nápor. Tento tlak je tlakem k zrození. Krize v našem životě se sbíhají a pohánějí nás do nového života, do nového bytí, o němž si sotva dokážeme představit, že by mohlo existovat, jen jsme o něm slyšeli zvěsti, ozvěny, a možná jsme ho tu a tam i zahlédli, když nám bylo skrze milost dopřáno krátkého náhledu.

Pokud jste uprostřed tohoto procesu, nemusíte trpět, budete-li s ním spolupracovat. Mohu vám nabídnout dvě věci. První je důvěra v sebe sama. Důvěřujte svému vlastnímu nutkání stáhnout se, i když vám milion zpráv říká: „Svět je v pořádku, co je s tebou? Smiř se s programem.“ Důvěřujte svému vrozenému přesvědčení, že jste na zemi kvůli něčemu velkolepému, i když vám tisíce zklamání říkají, že jste obyčejní. Důvěřujte svému idealismu, skrytému ve vašem věčném dětském srdci, který říká, že je možný mnohem krásnější svět, než je tento. Důvěřujte své netrpělivosti, která říká, že „dost dobré“ není dost dobré. Neoznačujte své ušlechtilé odmítání účasti za lenost a nemedikalizujte ho jako nemoc. Vaše hrdinné tělo pouze přineslo několik obětí, aby posloužilo vašemu růstu.

Druhá věc, kterou vám mohu nabídnout, je mapa. Cesta, kterou jsem popsal, není vždy lineární a může se stát, že se čas od času vrátíte na dřívější území. Až najdete ten správný život, až najdete správné vyjádření svých darů, dostanete neklamný signál. Budete se cítit nadšení a živí. Na této cestě vás předešlo mnoho lidí a mnoho dalších vás bude v budoucnu následovat. Protože starý svět se rozpadá a krize, které tuto cestu zahajují, se k nám sbíhají. Brzy se mnoho lidí vydá po cestách, jejichž průkopníky jsme my. Každá cesta je jedinečná, ale všechny mají stejnou základní dynamiku, kterou jsem popsal. Až jí projdete a pochopíte nezbytnost a správnost každé z jejích fází, budete připraveni zprostředkovat ji i ostatním. Váš stav, všechny ty roky, vás na to připravil. Připravil vás na to, abyste usnadnili průchod těm, kteří budou následovat. Vše, čím jste prošli, každý kousek zoufalství, bylo nezbytné k tomu, aby se z vás stal léčitel a průvodce. Potřeba je veliká. Brzy přijde čas.

říjen 2008