sobota 23. září 2017

Otevřený dopis duchovní komunitě o psychiatrii


Existuje život se zkušeností s duševním onemocněním a existuje také život v pozici pacienta s duševním onemocněním. Bylo mi řečeno, že obojí znamená ohromnou porci nezměrného utrpení. Utrpení, které vás přivádí až na pokraj čehosi, co už nejde dál snášet, a vteřinu poté se vás zeptá, jak by se vám líbilo, kdybyste tam zůstali navěky. Existenciální strach, který přichází tehdy, když nevíte, co je skutečné a co je iluze. Hluboká bolest, která se zdá nekonečná a je jako černá díra ve vašem nitru. Jiní popisují pocit jako v plamenech a ochromení úzkostí. Nebo vám možná jen řekli, že vaše chování je zneklidňující, děsivé nebo nebezpečné.

Pokud čtete tento článek, je možné, že jste se ocitli na hraně a jako každý z nás jste prosili o smilování. Je možné, že jste zkoušeli alternativní medicínu, nakonec jste se ale podvolili medikaci za každodenního vnitřního boje při opětovném otevírání tuby s léky. Neměli jste na výběr, nebo se to tak alespoň jevilo. Když jsme zmítáni touhle lidskou zkušeností, potřebujeme vědět, že všechno bude v pořádku. A léky nám přesně takové ujištění mohou nabídnout. Ale co když hledáme pomoc na špatných místech? Na místech, která fungují tak, že nás polapí, zneschopní a uvězní v našem duchovním růstu. Možná je třeba, abychom společně vytvořili nový příběh o duševním onemocnění. Nejprve si ovšem musíme položit důležité otázky a otevřít svou mysl možnosti, že utrpení a způsob, jakým na něj reagujeme mají svůj význam.

Je-li cílem spirituality integrace - neustálé prověřování toho, kde jsme stále ustrnutí, kde jsme stále poráženi, kde se stále projevujeme neautenticky - pak musíme prozkoumat, jaký význam pro nás má farmaceutický výrobek. Můj názor je, že léky, ať už se jedná o antikoncepci, antibiotika, vakcíny, blokátory kyselin nebo psychiatrické léky, říkají následující: „Ne, nejsi dost dobrý. Nejsi v pohodě. Je problém, co cítíš. Děsí mě to, obtěžuje mě to, je to nepřijatelné pro přátele, rodinu a společnost. Toto tělo, tento prožitek je třeba řídit mocnější silou.“ Když naše prožitky a těla odmítáme, udržujeme válečné napětí. Je to vyčerpávající a v nejlepším případě zůstáváme na mrtvém bodě.

Ale existují skutečně jiné možnosti? Jak se duchovně zaměřený člověk dívá na duševní nemoc a potřebnou léčbu? Ráda bych k tomu něco řekla. Ale nejprve pár souvislostí...

V duchovním světě jsem nováčkem. Po většinu mého dospělého života pro mě jakožto tradičně vzdělanou lékařku a ateistku adorující vědu představovala spiritualita něco jako nástěnku se zlatými hvězdami za odměnu, kterou připravíte pro své šestileté dítě – milá strategie, kterou chcete podpořit dobré chování a která rychle ztrácí význam, když řešíte naléhavé otázky nebo jsou na spadnutí skutečné problémy s chováním. Kdysi jsem si myslela, že spiritualita je země duhy, jednorožců a rozcitlivělých manter o vděčnosti. Myslela jsem si, že spiritualita je vhodně naaranžovaná výkladní skříň skutečného života – vědy, a tedy i medicíny. Myslela jsem si, že spiritualita je pro dobračiska, která se drží stranou dění kolem.

A pak jsem se změnila. Díky prožitku, který rozsvítil světla a ukázal mi, že jsem pouze v jednom pokoji v domě, který stojí v sousedství, které je ve vesnici, která je v jednom kraji celé země, která je na planetě ve sluneční soustavě, v galaxii, ve vesmíru. Procitla jsem. A jak jsem postupně vycházela z kruhu, zažívala jsem ze všech těch spirál, vzorců, krásy a promyšleného chaosu zmatek, co je pravdivé, co je skutečné a kým jsem. Později jsem se měla naučit, že tento zmatek je prvním znamením růstu a změny.

Metanoia.

V řečtině toto slovo znamená posun mysli, transcendenci. Zažívají ji ti, kteří se probudí do spirituality. Jejich srdce projde transformací. Protože jejich duše se nikdy nikdo nedotknul prostřednictvím jejich mysli a proto, že informace sama o sobě nikoho k vlastní pravdě nepřivedla. Zkušenost ano. Vím to, ale zároveň jsem na úrovni akašické paměti dospěla k poznání, že mým úkolem je předat důležitý vzkaz, jehož podstatnou součástí jsou zážitky těch, kteří se vydali za hranice přijatelného chování a překročili svou psychiatrickou nálepku. Nemám v úmyslu způsobit, aby měl kdokoliv, kdo čte tento článek, pocit, že udělal chybu, že se dost nesnažil nebo že byl podveden. Silně věřím v princip Mayi Angelou - pokud víš, jak to dělat lépe, udělej to lépe. A cítím naléhavou potřebu sdílet s duchovní komunitou některé skutečnosti pro případ, že by vám mohly pomoci k lepšímu poznání nebo potvrzení toho, co už víte.

Cítím smutek nad nedávným úmrtím Michaela Stonea. Milovaného učitele buddhismu, pro jehož příznivce zasažené smutkem může být má kancelář překvapivé místo, kam dosáhl jeho vliv v důsledku jeho smrti. I když jsem nebyla blízce obeznámena s jeho prací, v průběhu let jsem dostala spoustu sms zpráv od mé nejlepší přítelkyně, která se mnou sdílela jeho moudrost. Byla jsem svědkem toho, jaký dopad mají jeho slova na její život a skrze svůj vlastní posmrtný vztah se zenovým filozofem Alanem Wattsem vím, že tato slova, jakkoli jsou nehmotná, mohou být provazovým žebříkem z té nejhlubší, nejvlhčejší, nejplesnivější studny do zlatého světla louky. Takto působí, když dávají hlas pravdě, kterou už v sobě máte. Pravdě, která se stala skrytou.

A není právě tohle duchovní probuzení? Závazek k otevření se, práci, přijetí, odevzdání, k odmotávání vrstev gázy, která nám příjemně zakrývá oči?

Michael dopřál mnoha duším místo k odpočinku, stvořil pro ně nádobu. Ale jak už to tak chodí s většinou učitelů, mě možná nevyjímaje, existuje poselství a existuje zprostředkovatel. A my se dozvídáme, že Michael zápasil se svou vlastní energií způsobem, který ho nakonec přivedl na cestu, jež může mnohé šokovat.

Když čtu o jeho zkušenosti s odevzdáním se klasické psychofarmakologii, cítím obrovskou tíhu, možná tíhu všeho, co chci sdílet a co nejspíš nikdy nebude možné sdílet s tímto mužem.

Zde uvádím, co bych bývala ráda sdílela a budu ve službách růstu a prohloubení, připojení a snad i potvrzení toho, co už je vám známo jako pravda, sdílet s vámi:

1. Psychiatrické léky nejsou tím, co nám o nich říkají. Bývala jsem přesvědčený automat na výdej léků. Myslela jsem si, že pomáhám lidem, když jsem celé roky během svého zaškolování vystavovala recept za receptem. Až po své žité zkušenosti s radikálním uzdravením, která zcela protiřečila veškeré medicíně, kterou mě učili, jsem se vrátila ke knihám, abych zjistila, jaké jsou další vědecké narativy, s nimiž jsem se ještě nesetkala. To, co jsem objevila, bylo šokující. Zjistila jsem, že lékaři ve snaze pomoci předepisují léky, které si se symptomy zahrávají jako hra Plácni krtka. Neboť je-li symptom potlačen nebo zkreslen, nevede to ve skutečnosti k jeho vyléčení, tato narušená energie se jen projeví jinde. Takže zatímco naši pacienti padají z útesů, my jim na přidržení nabízíme nože – nabízíme pomoc, díky níž jsou ještě nemocnější nebo v nejlepším případě bráníme počínajícímu a ohraničenému procesu. 

Toto je úhel pohledu několika psychiatrů – odpadlíků a Roberta Whitakera, whistleblowera a investigativního novináře, díky jejichž práci jsem odložila svůj bloček lékařských receptů. Nadobro. Studiem ne-mainstreamové literatury jsem se dozvěděla, že psychiatrické léky mohou udržovat problém, který mají řešit. Jinými slovy, pokud medikaci užíváte, jste na tom hůř než bez ní. Je těžké tomu věřit. Já vím. Protože máme pocit, že něco musíme podniknout a že užití léků je přece přesně to, co děláme v naléhavých a vážných situacích, že? A co když vaše situace není ani naléhavá ani vážná, jen si skutečně vybírá svou daň? Byli byste nezodpovědní nebo hloupí, kdybyste nevyužili bezpečných a efektivních nástrojů, které nabízí západní medicína – nebo je možná dokonce zkombinovali s některou z východních metodologií - pro to nejlepší z obou světů.

Než jsem strávila deset let zkoumáním velmi odlišného – a zamlčovaného - příběhu o těchto lécích, dávalo mi to taky smysl. Když jsem já musela využít své odborné znalosti k rozboru primární literatury, abych došla k těmto nepohodlným závěrům, jak by o nich mohl tušit nelékař?

Většina těch, kteří dnes již ví, ví bohužel díky své zkušenosti, která byla těmito léky zraněna, poškozena nebo znemožněna. A to, co by vám řekli, dokládá věda, konkrétně že
Za takovou cenu bychom samozřejmě očekávali značné přínosy. A tyto léky v žádných objektivních analýzách jejich účinnosti neoslňují. Popravdě, opakovaně účinkují pouze tak dobře jako placebo.

2. Víra je klíčem k uzdravení, musíte tedy vědět, čemu věříte. Žijeme v zajímavé době, ve které věda založená na výzkumu dohání spiritualitu, jmenovitě v oblasti energetiky, propojenosti, komplexnosti a síly víry. Raketově přibývá poznatků v oblasti placebo efektu. Víra, dříve zavrhovaná jako nějaký dotěrný hmyz, se nám dnes jeví jako pravděpodobně nejvýznamnější činitel ovlivňující výsledky léčby od chirurgie, přes léčbu kostí až ke stimulačním drogám. Vzhledem k tomu je zcela zásadní nahlédnout, jaká jsou vaše přesvědčení spojená s tělem.

Po celá století jsme formováni - z velké části konfesijním náboženstvím – tak, abychom oddělovali hmotné a duchovní. Na straně jedné je duch, duše a Bůh, na straně druhé pak tělesné hříchy, které je třeba ovládat a potlačovat. Možná proto není v duchovních kruzích běžné zkoumat náš vztah k vlastnímu tělu a k externí autoritě, která jej ovládá – medicíně.

Nemusí být zřejmé, že ortodoxní medicína je také systém víry. Jak mi řekl můj mentor MUDr. Nicholas Gonzales, medicína je neuznané náboženství s vlastním jazykem, kostýmy a svatyněmi. Ale skrze mnoho dějinných zvratů, včetně Flexnerovy zprávy zadané Rockefellerem, která usilovala o zavržení veškerých nefarmaceutických forem medicíny, je nám vyprávěn příběh o objektivní převaze konvenční medicíny nad všemi ostatními. Je důležité vědět, že se jedná o příběh, abyste si byli vědomi, že jste, byť možná nevědomky, uvazováni k náboženství. Náboženství, které říká, že vaše tělo je porouchané a nebezpečné, nemůžete se spontánně uzdravit, potřebujete pomoc léků a chirurgie, abyste přežili, že za vaše zdravotní trable mohou geny a smůla. Že nic z toho není osobní, není v tom žádný smysl, a vy prostě musíte jenom zvládnout situaci. Jisté je, že toto není vaše víra. Jisté je, že pokud čtete tyto řádky, věříte v posvátné uspořádání vaší tělesné schránky. Věříte, že všechno má svůj význam. Věříte, že boj a utrpení vedou k průlomům – že musíte proniknout do hloubky svého osobního pekla, abyste jej mohli přetvořit v nebe.

3. Musíme vytvořit prostor pro zhroucení (se). Mí pacienti i moje online komunita zažívají mnoho útrap. Sebevražednost, beznaděj a pokřivené myšlení. A mě to neděsí. Vím totiž, že pokud dokážu poskytnout pevnou nádobu, ve které se to vše může zhroutit, přichází čas na alchymii zranění. A vše se proměňuje. Nikdy nepředepisuju léky. NIKDY. A mí pacienti ví, že bych mohla...ale nedělám to. A tak ví, že mají pouze jednu možnost – nechat energii proudit a hledat učení. Žádné podmínky, žádné vyjednávání. A proměna pokaždé nastává. Ale pokud vám nikdy neřekli, že tento druh trápení je v pořádku a neuvědomujete si, že stále věříte v náboženství medicíny, jak byste jen mohli tímhle vším projít? Je to jako žena při domácím porodu se sluchátky na hlavě, z nichž zní „tohle nezvládneš, zabiješ svoje dítě, co to děláš, ty bezohledná blbko!“

Musíme tyto vlivy odhalit a také vzít na vědomí, že je naší zodpovědností vytvořit jako komunita prostor, kde se vše může zhroutit. Vytvořit prostor pro nefungování. Protože jednou z největších ironií je ospravedlňování medicíny s tím, že pacienti jinak „nejsou schopni fungovat“. Ale co s faktem, že medicína je podstatnou příčinou dlouhodobé neschopnosti? Naše kultura se děsí smutku, bolesti, utrpení a trápení. Slzy jsou reálně diagnostikovatelný symptom v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch. Musíme vytvořit prostor, skutečný prostor pro to ošklivé, aby mohly začít působit zasvěcovací rituály. Je třeba celého kmene, aby pro to vytvořil prostor. Jeden člověk to sám nedokáže.

4. Existuje způsob, jak s pevnějším základem pracovat s energií. Zatímco jsem dospěla k přesvědčení, že veškeré nemoci zahrnují osobní učení a psychospirituální původ spoluutvářený pacientem, věřím také ve vícečetné narativy a v to, že tělo nám vypráví svůj vlastní příběh. Ti, kteří se snaží probojovat k duševní pohodě, mají také problémy s pohodou tělesnou, ať už to vědí nebo ne. Dokonce i literatura naznačuje, že od sebe nejsou tak oddělené, jak jsme věřili - že za nezvladatelnými zkušenostmi 5 miliónů lidí s bipolární poruchou může stát fyzická nerovnováha, a nemyslím tím chemickou nerovnováhu v mozku. Jsou to kanárci v dole, jejichž tělesné mechanismy jsou citlivé vůči působení toxinů, zpracovaným potravinám a dalším aspektům industriálního životního stylu, zrovna tak jako vůči mnoha vrstvám špatnosti, která dnes na naší planetě bují.

Zjistila jsem, že fyzické uzdravení – vzpomínáte si na tělo, které jsme měli přesáhnout? - musí být základem intenzivního duchovního procesu. Proto boduju s (kontroverzním) výživovým sebeobjevováním (a věřte, že výživové dogma může být obrovský hendikep), a kromě komunity a meditací doporučuju také denní detoxikační metody. Je totiž možné, že vaše tělo odmítá vystavení nějakému vnějšímu vlivu prostřednictvím takzvané mánie, psychózy nebo deprese se sebevražednými sklony. Máme zde 37letou ženu, jejíž psychóza s bludy odezněla poté, co vysadila pšenici, další, která kvůli výkyvům štítné žlázy trpěla sebevražednými sklony, a další, které hormonální nerovnováha přinesla do života hromadu nebezpečných a neúčinných léků. Nejprve se přirozeně uzdravte, pak může začít skutečná práce. Na Everest byste se taky nevypravili po probdělé noci s hrstkou tyčinek Snickers, rozumějte tedy tomu, že respektování vaší tělesné schránky je přitakáním vašemu procesu, který se bude rozvíjet o to nenásilněji.

5. Abyste si mohli vybrat, musíte vědět, co je možné. Zřejmě nejdůležitější skutečnost, kterou chci sdílet, je chápána jako jeden ze základních principů etické medicíny - informovaný souhlas. Informovaný souhlas zahrnuje prozkoumání a jasné povědomí o všech známých rizicích, přínosech a alternativách. Kromě toho, že nahlédnete za oponu účinnosti a bezpečnosti medikace a uvidíte, jak za nitky tahá malý člověk, potřebujete se také dozvědět, jaké jsou vaše možnosti, abyste byli schopni zvolit tu, která vás posílí. Věděli jste, že můžete s diagnózou schizofrenie, bipolární poruchy, OCD, panické ataky, chronické únavy, ADHD, deprese se sebevražednými sklony, poruchy příjmu potravy a generalizované úzkostné poruchy dosáhnout kompletní remise bez léků, a dokonce jim navzdory? Podívejte se, co vám o své zkušenosti mohou říct tito lidé, kteří přesně toto dělají. Věděli jste, že můžete tyto nálepky odhodit a vykročit do divočiny vašeho života, abyste tam potkali své skutečné já? Dospěla jsem k přesvědčení, poté, co mi stovky pacientů a online účastníků po vysazení léků říkali stále tu stejnou věc – že se konečně cítí sami sebou – že psychiatrické léky značně znemožňují hlubokou duchovní práci. Je to skoro jako byste chtěli rozříznout kuklu, abyste osvobodili trpící housenku předtím, než se přemění v okřídlenou bytost připravenou vylétnout vzhůru.

Pokud jste ale nevěděli, co vás čeká na druhém konci tanečku s psychiatrií, můžete si představit, že jediným řešením je eutanazie nebo sebevražda, jak si myslela jedna matka, jejíž syn byl zneschopněn léky, ještě měsíc před absolvováním programu komplexního léčení, který jejímu synovi vrátil život. Mým posláním je dát co největšímu počtu lidí na této planetě vědět, že domnělá „nevyléčitelnost“ chronické nemoci je mýtus a že uzdravení je zcela možné, protože jedině pak se můžete skutečně informovaně rozhodnout.

Možná, že výše uvedené působí jako spouštěč a vy se zlobíte (možná i na mě!), možná cítíte pobouření nebo máte pocit porážky. Vím, že se nelekáte nejistoty a zmatku, proto vám a vašemu kmeni chci toto poselství předat. Vím, že tuto reakci dokážete ustát a přetvořit ji. Vím, že jste v podstatě zvědaví. Vím, že přijímáte, co vám život v mnoha oblastech připraví. Ale vím také, že by po této cestě nikdo neměl kráčet sám.

Možná je naším úkolem začít jako komunita, jeden po druhém, přijmout sebe sama, plně a ve všech směrech. Přitakat péči o sebe sama na vysoké úrovni, přitakat bezmezné lásce, zprávám, které se nám snaží vyslat naše tělo, naší pociťované špatnosti, našim divokým energiím, našim duším bořícím zdi malých krabic, do kterých jsme je napěchovali. Ale musíme to dělat společně. Musíme se navzájem dlouze podívat do očí a říct – jestli do toho jdeš, jdu do toho taky.

Pomozte mi, prosím, hledat prostředky a metodu, jak znovu utkat odřené vlákno kmene, který už zná krásu života a který má sílu najít prostor pro radikální transformační uzdravení z nepořádku, velikášství a strachu z nemoci. Už víme, že námi prochází vesmír, každým z nás a všemi z nás, s půvabem tak divokým, jak jen dokážeme unést.

Máte-li zájem o více informací a faktů (pokud milujete vědu, která potvrzuje duchovní principy!), shrnula jsem své poznatky a přesvědčení v knize A Mind of Your Own.
________________________________________________________
Z anglického originálu do češtiny převedla Mgr. Bohdana Petková.

1 komentář: