V uplynulých pěti letech došlo k dramatické explozi zájmu o Léčbu
Otevřeným dialogem, jak je praktikována ve finském Torniu. Jde o humanistickou
„léčbu“, která prokázala u psychotických pacientů pětileté výsledky, jež jsou
zdaleka nejlepší ve vyspělém světě, a ve Spojených státech, v Evropě i
jinde existují skupiny, které se snaží tuto péči „importovat“.
Výzev ohledně tohoto konání je však mnoho a minulý měsíc Open
Dialogue UK v Londýně organizoval konferenci – „Za otevřenost
a demokracii v péči o duševní zdraví“ – za účelem vést veřejný dialog
o tom, jak pokračuje a jak se daří šíření přístupů Otevřeného dialogu do jiných
zemí, a za účelem zjistit, co je potřeba, aby měl tento proces úspěch.
Konference se zúčastnilo více než 600 lidí z nejméně 20 zemí, většinou
z USA a Evropy, ale i s účastníky z odlehlejších oblastí, jako
Nigérie a Uganda.
Organizátor konference Nick Putman, psychoterapeut, který strávil roky
životem v terapeutických komunitách vedených podle alternativně zaměřených
vzorů jako Philadelphia Association a Arbours, cestoval předtím do Tornia, aby
se dozvěděl více o této metodě. Později, v roce 2013, vytvořil Open
Dialogue UK se záměrem prosazovat a poskytovat klinické služby po vzoru
Otevřeného dialogu rodinám ve Spojeném království a zároveň se záměrem
poskytovat nezbytný výcvik pro klinické pracovníky. Putman řekl:
„Měl jsem tu výsadu být v uplynulých pěti letech součástí mezinárodní
komunity Otevřeného dialgou a pociťoval jsem jako důležité zorganizovat tuto
konferenci, abych svedl dohromady mnoho z těch lidí, které jsem za ta léta
potkal, kteří pilně pracují na tom, aby posunuli naše služby dialogičtějším
směrem. Dialog je v samém srdci tohoto přístupu, a tak každá příležitost
se sejít a sdílet novinky o vývoji a přemýšlet a hovořit pospolu o nejlepších
způsobech, jak postupovat dál, je vítána.“
Třicet lidí z šesti zemí je zapsáno do tříletého výcviku v rámci
Otevřeného dialogu UK. Ačkoli už probíhaly výcviky v otevřeném dialogu ve
Spojených státech i jinde, kliničtí pracovníci z Tornia – Mia Kurti,
Jaakko Seikkula a další – uznali program Open Dialogue UK jako první, který
poskytuje výcvikový ekvivalent toho, čím procházejí kliničtí pracovníci
v Torniu. „Je to úplně první výcvik mimo Finsko, jenž se řídí kritérii pro
odbornou způsobilost v Otevřeném Dialogu,“ řekl Seikkula. „Opravdu si
potřebujeme být jisti, že praxe se drží zkušenosti Otevřeného dialogu
v Západním Laponsku, když se aplikuje v novém kontextu. Doposud jsem
velmi spokojený s realizací výcviku. Jak část certifikátu v Otevřeném
dialogu, tak část výcviku školitelů byla úspěšná. Podle zkušeností ze Spojeného
království nyní pracujeme na vytvoření světové Sítě vzdělávacích programů
Otevřeného dialogu.“
Open Dialogue UK také nabízí jednoroční základní program v Otevřeném
dialogu a rovněž kratší semináře. (Jsou ještě k dispozici volná místa pro
základní výcvik a všichni, kdo pracují v oblasti duševního zdraví ve
Spojeném království i ve světě, stejně jako nezávislí pracovníci i peeři, jsou
vítání.) Několik klinických pracovníků z Tornia, spolu s dlouholetými
učiteli Otevřeného dialogu odjinud, pomáhalo připravovat tyto výcvikové
programy a účastní se jich jako učitelé.
Ve své úvodní přednášce Seikkula, který vedl výzkum ohledně výsledků
Otevřeného dialogu, poznamenal, že kořeny tohoto přístupu se nacházejí ve
výroku filozofa Michaila Bachtina, že „dialog je základem lidského života“. Ve
shodě s tímto principem byla konference organizována jako dialog, kdy skupiny
klinických pracovníků a peerů – a účastníků z obecenstva – sdílely reflexe
nad každou prezentací.
Převládajícím tématem konference bylo, že nadšení pro Otevřený dialog
odráží stále rostoucí nespokojenost s „medicínským modelem“ péče a hledání
něčeho lepšího. Seikkula poznamenal, že i když je pravdou, že biologická
psychiatrie lidi s psychózou opustila a přenechala je léčbě zaměřené na
farmaka, dopustila se toho i oblast psychoterapie a tímto dalekosáhlejším
opuštěním člověka v psychóze je třeba se zabývat.
Ačkoli Otevřený dialog pochází z Tornia a vznikl úsilím klinických
pracovníků o reformu městského systému duševního zdraví, velký impuls
k jeho importování do dalších zemí přišel od uživatelů/přeživších/bývalých
pacientů a od antipsychiatrického hnutí ve zbytku světa, jehož lídři vzhlíželi
k Otevřenému dialogu jako k nápravě již zavedených systémů. Seikkula
se ve svém hovoru často vracel k nutnosti pracovat zevnitř systému, aby
byl napraven, spíše než vytvářet alternativy zcela mimo systém. Zatímco toto je
motivováno zčásti potřebou věnovat se potenciálně smrtelným medicínským obtížím
– jako poruchy příjmu potravy, jak poznamenal Seikkula, rovněž je potřeba vést
pečlivě výzkum, aby bylo možno korigovat, prokazovat účinnost a rozšiřovat
praxi – jiní, jako např. Werner Schütze z Německa, mluvili na téma síly
hnutí obyčejných lidí, kteří vytvářejí programy Otevřeného dialogu, které jsou
otevřeny všem – klinickým i neklinickým pracovníkům, lidem s žitou
zkušeností – přejících si stavět na principech, které Otevřený dialog osvědčil
jako účinnou alternativu.
Panelová diskutérka Olga Runciman – které bylo v minulosti řečeno, že
bude schizofreničkou po zbytek života a po mnoho let byla zavřená
v nemocnici, aby nakonec zvolila vysazení medikace (raději než sebevraždu)
a stala se psychiatrickou sestrou a klinickou psycholožkou – vyprávěla o
konverzaci se Seikkulou:
„Řekla jsem: „Fíha, je nás sedm lidí z Dánska. Musíme se vrátit,
pronajmout si prostory a pustit se do toho.“ A Jaakko na to, „ale, víš,
nemůžete prostě…“ A já jsem řekla „no, abych řekla pravdu, budeme se učit za
pochodu a i když to třeba zmastíme, bude to lepší než psychiatrie!““
Bývalý psychiatr Volkmar Aderhold a Petra Hohn měli prezentaci o své dlouhé
spolupráci při výcviku lidí v Otevřeném dialogu. Říkali: „Co je tím
nejlepším způsobem, jak pomoci lidem v psychotických stavech? Je to ten
přirozený způsob společného bytí; rozpouštění psychotických prožitků
během těchto setkání. Je to úžasné… A síťová setkání jsou těmi vůbec
nejefektivnějšími intervencemi v psychiatrii.“
Runciman, Rachel Waddingham, and Jacqui Dillon, lídři v evropské Síti
slyšení hlasů, kteří se všichni považují za přeživší psychiatrickou péči,
řekli, že i když vítají principy Otevřeného dialogu, které jsou v souladu
se Sítí slyšení hlasů, měli obavy z toho, že peeři budou kooptováni, až
systém přijme za vlastní (nebo bude tvrdit, že přijal) principy Otevřeného
dialogu. Waddingham řekla:
„Myslím, že mě zaujala filozofie, která za tím je… opravdu je zde
respektována jinakost, že nemůžeme získat, určit nebo vlastnit zkušenost někoho
druhého, všechno, co můžeme udělat je najít nějaký prostor mezi námi, abychom
objevili dialog nebo nějaký způsob propojení se jednoho s druhým, a cítím,
že je to ve shodě se Sítí slyšení hlasů. Je to opravdu hluboké a tolik to chybí
v současném systému duševního zdraví, kde je tolik diagnostikování… Ačkoli
mě to opravdu přitahovalo, byla jsem rezervovaná k tomu, jestli se chci
účastnit výcviku nebo ne, protože je to stále systém léčby.“
Peter Kinderman se k tomu vyjádřil takto:
„Vzadu v hlavě mám určité nejistoty, totiž že prvek výcviku peerů udržuje
vztah „oni a my“, takže můžete být sice součástí týmu, ale jste označeni jako
peer. A v podstatě je velmi kluzká půda mezi výroky, že „jste
plnohodnotným členem týmu a částí hodnoty, kterou přinášíte je vaše žitá
zkušenost. A to má velmi blízko k výroku „to je žena, která má žitou
zkušenost, na rozdíl ode mne“.“
Amy Morgan, klinická pracovnice z Advocates in Framingham
v Massachusetts informovala, že – oproti sdělením mnohých účastníků
konference – peeři, kteří pracují v její agentuře, se rozhodli proti výcviku
v Otevřeném dialogu z obav, že by byli pohrouženi do role klinického
pracovníka, která by byla v rozporu se schopností plně hájit své klienty.
Morgan informovala o tom, že agentura Advocates shledala přítomnost peerů při
síťových setkáních Otevřeného dialogu – pevně v roli podpůrce člověka
v centru diskuze – „nedocenitelnou“.
Diskuze opakovaně narážela na zajímavě spletitou otázku: Představuje
Otevřený dialog „revoluční“ modelovou změnu ve vývoji péče o duševní zdraví,
anebo jde o návrat k prastarým zásadám péče o lidi, kteří zápasí
s nepříjemnými emocemi a obtížnými stavy bytí? Několik mluvčích
poznamenalo, že ačkoliv Otevřený dialog představuje revoluční změnu
v kontextu současného systému, jde v podstatě o způsob „bytí“ s lidmi
v nesnázi, který jsme vždy mohli (a stále můžeme) nalézat v „méně
rozvinutých“ společnostech.
Na konferenci a během výcviku několik mluvčích včetně psychiatra Russella
Razzaque ze Systému státní zdravotní péče na konferenci a psychiatrického
bratra Paula Ekwuruke a peer pracovníka Flicka Greye během výcviku, který
následoval, poznamenalo, že lidé v neindustriálních, domorodých
společenstvích přirozeně dělají, co Otevřený dialog „učí“ lidi dělat
v industriálních zemích; aby zůstávali s lidmi, pracovali se svými
rodinami a ponechali „postiženého“ člověka ve společenství, spíše než aby jej
ze společenství vydělili s tím, že byl nějak označen za nenormálního,
„porouchaného“ či z lékařského hlediska nemocného.
Otázka, jestli Otevřený dialog ve své podstatě má opravdu zájem o dialog,
byla položena jedním z účastníků konference z řad posluchačů, který
poznamenal, že v některých kulturách způsoby komunikace daleko přesahují
mluvený jazyk. Toto mínění bylo zodpovězeno členy panelu. (Viz vzorek videa
z konference na konci původního článku.)
Paul Ekwuruke, v Londýně působící psychiatrický bratr původem
z Nigerie, promluvil výřečně o „ironii“, že lidé spolu špatně komunikují v
„tzv. vyspělém světě“, poznamenal, jak bezproblémové shledává lidi – někdy
včetně členů rodiny v extrémních stavech – když se vrací domů:
„Když hovořím o zapojování (inkluzi), mluvím o naprostém přijetí
odlišnosti. Jelikož nejsme stejní. Každý jsme jiný. A jediný způsob, jak můžeme
spolupracovat a dosáhnout společného cíle, je, když dochází k přijetí bez
ohledu na odlišnost … Kdykoli se vyskytne vydělení, přináší to s sebou
agresi, protože jedna z věcí, kterou jsem pochopil při své práci
v psychiatrii, je, že jakmile jsou lidé izolováni, přichází pocit
opomíjení, přichází pocit výlučnosti, přichází pocit, že chceme být slyšeni, a
to rozhořčené chování – to jo to šílenství – je způsob komunikace, je samo o
sobě komunikací … přivolává k sobě pozornost a říká „existuju, jsem tady a
chci být slyšen.““
Australský účastník výcviku Flick Grey reagoval na toto téma takto:
„Někdo mi opravdu říkal, „proč jedeš někam pryč učit se ten finský model,
když máme velmi podobné praktiky mezi původními obyvateli?“ Což jsem považoval
za vskutku zajímavou otázku – a to je v akademické obci běžné – že lidé
odjíždějí studovat bílé evropské myslitele, přičemž ve skutečnosti je na
planetě mnoho myslících lidí. A kterých myšlenek se lidé chopí?“
Spolu s otázkou, je-li Otevřený dialog stará, přežívající moudrost
zabalená do nového obalu, kterou můžeme často najít v „méně rozvinutých“
kulturách, byla položena otázka, proč lidé s jinou než bílou barvou pleti
se téměř vůbec nezúčastnili ani konference ani výcviku. Výzva zopakování
úspěchu Otevřeného dialogu při zachování úcty k místní kultuře a moudrosti a zachování
věrnosti ke stěžejním principům byly plodným tématem jak během konference, tak
i při výcviku.
Hlavní diskuzním bodem na panelu bylo přemýšlení o povaze utrpení; jak se
v naší společnosti drží a o výzvě, které psychiatrie čelí, když se zabývá
trápeními, přičemž psychiatr Volkmar Aderhold poznamenal, že jeho přechod
k dialogické praxi byl vyvolán hloubkou utrpení, kterou zažíval
v psychiatrické praxi, řekl, že „psychiatrie sama o sobě je bojištěm, a to
ošklivým bojištěm“. Paneloví diskutéři jako např. James Davies z Rady pro
praxi založené na prokázaných výsledcích, nazvali utrpení „voláním po změně;
může totiž vyvolat něco pozitivního“ spíše než „zbytečné břemeno“, poznamenal,
že si toto uvědomil následkem utrpení, které zakusil ve vlastním životě.
Konferenční den vzbuzoval dojem shromáždění, které směřuje s pocitem
vzrušení kupředu, jasné svědectví o rodícím se, transformativním hnutí
zapustilo kořeny; hnutí, které obrací pozornost problémového odvětví
k principům péče, které jsou mocné, univerzální a trvalé. Otevřený dialog
je víc než jen mluvení; je o znovuobjevení a znovuzapojení lásky do klinického
prostředí.
Někteří z těch, kteří byli spojeni s Otevřeným dialogem, popsali
psychózu jako úděl člověka nebo lidí lapených do monologické pasti; popis,
který pomáhá vysvětlit proč Seikkula – vynikající vědec a badatel, což stojí za
zmínku – shrnul svůj úvodní příspěvek, stejně jako podstatu toho, proč dialog
dokáže uzdravit psychózu, těmito slovy: „Láska je silou života, duší,
myšlenkou; bez lásky není žádný dialogický vztah, stejně jako není láska
v odloučení. Láska je dialogická.“
Konference a výcvik Open Dialogue UK představovaly příležitost být svědkem
tohoto dialogu – a lásky – v akci. Doufáme, že prezentace této zprávy na Mad
in America umožní, aby ta pulzující diskuze, která začala
v Londýně, pokračovala. Zveme vás, abyste přispěli k tomuto živému
hnutí ku změně a obrodě, které je plné výzev, tím, že přidáte svůj hlas a
budete svědčit o hlase jiných. To je koneckonců, to o čem Mad in
America byla a je.
Přeložil B.L.
Žádné komentáře:
Okomentovat